JAK SE DO DOBROVOLNICTVÍ VOLÁ, TAK SE Z DOBROVOLNICTVÍ OZÝVÁ

Publikováno 23. 7. 2020 | Gabriela Medwell

Koho a proč láká mezinárodní dobrovolnictví? Jak vlastně takový zahraniční dobrovolník přijíždějící do Čech „vypadá“? Jaká je jeho či její cesta k této zkušenosti? A kdo za ním či ní stojí, podporuje, motivuje a pomáhá vše zvládnout? Pojďme se podívat (nejen) na tyto odpovědi.

JAK SE DO DOBROVOLNICTVÍ VOLÁ, TAK SE Z DOBROVOLNICTVÍ OZÝVÁ

Již více než půl roku světem otřásá koronavir a vše okolo něj. Zasáhl zcela pochopitelně i do srdcí a životů dobrovolníků, a to nejen těch domácích, ale i těch zahraničních. Již více než 3O let Evropská komise podporuje tyto občanské aktivity, které zcela zásadně formují srdce, duše a charaktery mladých. Dříve pod křídly Evropské dobrovolné služby, poslední roky pod křídly ještě většího programu, Evropského sboru solidarity. Každoročně do naší země přijíždějí desítky nadšenců s velmi různorodými motivacemi, kteří zde tráví většinou téměř až rok, aby pomáhali druhým a zároveň se přiučili dovednostem, které dále využijí na své cestě životem. A nejen to. Poznávají také především sami sebe.

Koho tedy a proč mezinárodní dobrovolnictví láká?

Ty, kteří chtějí poznat sami sebe. Ty, kteří se chtějí naučit novému. Ty, kteří nemají možná (zatím) výhodné startovní pozice a hledají zkušenosti, které se budoucím zaměstnavatelům mohou líbit. O zkušenost v Čechách stojí velké množství mladých nejen Evropanů. Poslední roky přijíždějí mladí jak ze zemí EU, tak i ze sousedících států. A kdo z unijní sedmadvacítky má naši zemi ve velké oblibě? Mladí z jihu, Španělé či Italové, kde je situace na trhu práce pro mladé velmi složitá. Rádi k nám také zavítají mladí z Polska, Litvy, Lotyšska či třeba Maďarska a Rumunska. A možná kupodivu potkáte také dobrovolníky z Francie či sousedícího Rakouska.

V úvodu tohoto článku se ptáme, jaká bývá cesta za touto zkušeností. Odpovědí by snad bylo tolik, kolik je příběhů jednotlivých dobrovolníků. Pojďme se tedy ve zkratce podívat na příběhy třech, kteří již v srpnu dorazí na sever Čech, do města Česká Lípa. Aušra (20) z Litvy, Alma (26) z Itálie a Adam (19) z Polska. Třikrát „A“. Aušra poprvé ochutnala mezinárodní aktivity, když jí bylo 16 let. A shodou okolností právě v České Lípě na mezinárodním projektu v rámci programu Erasmus+. A když tehdy se slzami v očích odjížděla, vyslovila poprvé své přání, že by se chtěla jednou vrátit. Jako dobrovolnice. A být a chvíli žít zde. A tak začala její cesta. Dostudovat střední školu v malém litevském městečku nedaleko od Vilniusu. Podívat se znovu do České Lípy o dva roky později na další projekt. Sama si připravit projekt v jejím městě a pozvat naopak české účastníky a pak společně s hostitelskou organizací připravit vlastní dobrovolnický projekt. Poprvé neúspěšně, utřít slzy a začít znovu. Pokusit se vnímat vše jako výzvu. Na podruhé úspěch, pro změnu ale okem neviditelný virus cestu odložil. Nyní, pevně věří, že jí v její roční zkušenosti již nikdo a nic nezastaví. A tak se těší na setkávání s dětmi a mládeží ve školách, v klubech a v různých dalších situacích. Italka Alma nemusela čekat tak dlouho. Do projektu se dostala náhodou, právě díky koronaviru. Původně vybrané dobrovolnici z Gruzie se dveře zavřely díky pandemii, a tak nezbylo, než hledat náhradnici. Alma má již svá vysokoškolská studia za sebou. Plánuje být učitelkou, a tak věří,že ji právě tato dobrovolnická zkušenost v prostředí českého školství významně prospěje a přispěje k budoucímu uplatnění. A do třetice, Adam. Jeho cesta je velmi podobná té Aušřině. Také zavítal opakovaně do České Lípy, ale také do Prahy (také v rámci mezinárodního projektu stejné hostitelské organizace), ale také minulý rok do Liberce, kde si Aušra již zkoušela roli vedoucího. A tak, jednoho večera Adam oslovil se svou žádostí hostitele. Před sebou ještě rok studia na střední škole a maturitu. Vše zvládl na výbornou. A tak ani jemu již nic v cestě nestojí.

Jsou mladí, nadšení, neklidní… ale také mohou být v průběhu jejich roční dobrovolnické zkušenosti smutní, osamělí a unavení. A tak je podporuje hned celý tým těch, kteří o dobrovolnictví již leccos ví a znají. Podpůrná organizace v jejich domovině, kde mají svého koordinátora. Hostující organizace v České Lípě hned s celým týmem, koordinátory, mentory, kouči. A pak všichni ti, kteří opečují trojici v jejich volném čase, mladí z České Lípy, studenti, kteří se angažují v aktivitách hostící organizace.

Již šestým rokem bude Česká Lípa dobrovolníky hostit. Již šestým rokem budou dobrovolníci přinášet dobro a společně se učit a poznávat. Již šestým rokem budou ti všichni okolo získávat také cenné zkušenosti.

A proč to dělají? Proč to dělají ti, kteří dobrovolníky doprovázejí?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Baví je to. Také oni chtějí pomoci, ale s ohledem na jejich životy (a i třeba věk) již nemohou vyjet za zahraniční zkušeností. A tak se dávají do služeb neziskové organizace, sami jako dobrovolníci, a pomáhají druhým dobrovolníkům. Je však důležité závěrem říci jedno. A to, že samotné nadšení by nestačilo. Aušra, Alma i Adama musejí někde bydlet. Musejí si také koupit nějaké jídlo a uvařit, alespoň minimálně se zajistit v každodenních potřebách. A to vše musí někdo hradit. A tím někým je právě Evropská komise a již zmíněný Evropský sbor solidarity, který v České republice administruje Dům zahraniční spolupráce.

A jak to tedy vše běží?

Někdo má nápad. Někdo chce pomoci. Společnými silami připraví projekt. Pak vše popíší a sepíší, a že to není žádné krátké psaní. Desítky stran a dotazů, jak vše bude probíhat a proč. Komu to má pomoci a jak to zajistíme. Kdo bude vše řídit a kontrolovat. Kdo a jak podpoří dobrovolníky. Kdo a jak bude zjišťovat kvalitu a naplňování stanovených cílů. Na koho všeho bude mít projekt dopad. A jak budou řešena rizika? Krize? Obtíže? A mnoho a mnoho dalšího. A pak se těch mnoho desítek stran ve stanovenou chvíli a ani o vteřinu později pošle do systému. A pak se čeká. Nervy na špagátu minimálně tři měsíce. A pak přijde den D. Byla ta několika měsíční dřina a snaha ohodnocena výrokem „projekt schválen“?

Pokud ano, pak přichází kolotoč administrativy, smluv, bankovního zařizování a mnohé další. A tím vše nekončí, naopak, začíná! Příprava na příjezd dobrovolníka či dobrovolníků, zajištění jejich ubytování, proškolení, pojištění. Komunikace se zapojenými partnery, podporovateli a mnohými dalšími. A nakonec další den D přichází. Dobrovolníci jsou tu a ta legrace začíná. A že jsou mnohdy slzy na krajíčku. Někdy z radosti, jindy ale z únavy a smutku. Měsíc za měsícem běží, dobrovolníci a všichni okolo nich se učí, poznávají a často se pohybují za hranicí své komfortní zóny. Ale (i) o to právě jde. Sáhnout si tam, kam si člověk běžně denně nesahá. Poznat sebe. Tam v hloubce, v nepohodě. Ale již se blíží třetí den D, den odjezdu. A ten tradičně bývá hodně, opravdu hodně smutný. Měsíce uplynuly jako voda, uletěly jako ten nejrychlejší šíp. A i když chvílemi bylo těžko a člověk měl chuť utéct či hodit ručník do ringu, teď vše zalévají již jen dobré vzpomínky. Zásadní zážitky. Dobrovolníci sami mají své rčení: Můj život před dobrovolnickou zkušeností a po. Ten bod je zásadní. Přerod. Pokaždé si sáhnou na dno. A pokaždé se z něj odpíchnout a vyletí. Vyletí jako ptáče z rodičovského hnízda. A my všichni jim při jejich odletu máváme. O pár desítek let starší, a tedy s vědomím a uvědoměním toho, co je asi čeká a v čem jsme my měli tu čest se „podepsat“ na jejich budoucích životech. A pak již jen z dáli pozorujeme. Občan na sociálních sítích, ten či ta vstoupili do manželství, odjeli dál, vracejí se do svých zemí, dál šíří to, co se zde naučili a mnohé mnohé další. A při tom všem stále a opakovaně vstupujeme do stejného kolotoče. Vybrat dobrovolníky, připravit projekt, čekat, administrovat, zajišťovat, a tak dále, a tak dále. Pod taktovkou Evropské komise, která ty nejnutnější náklady hradí, pod taktovkou Domu zahraniční spolupráce, který nás podporuje, posiluje a doprovází a pod společnou taktovkou nás všech, kteří se přímo či nepřímo zde okolo dobrovolníků denně „motáme“. Je to jako v mraveništi. Každý má svůj úkol a jeden bez druhého bychom to nikdy nezvládli.

A tak velký dík vám všem. Těm, které známe a vídáme osobně i těm, které nikdy nepotkáme, a přesto mají zásadní vliv na chod těchto aktivit. Velký dík za to, že hrajete tak dobře svůj part.

Autorka článku: Gabriela Medwell

(mimo mnohé jiné projektová manažerka a koordinátorka mezinárodních dobrovolnických projektů)