Den seniorů. A nejen to!
Dobrovolnictví a senioři jsou zásadní součástí mého života. Znám navíc spoustu akčních seniorů, kteří sami dobrovolnictví provozují. Nedávno jsem měla besedu v Klubu aktivních důchodců a byla jsem nadšená, jak jsou akční a co všechno dělají! Nejen jim, ale všem seniorům, ať už se dobrovolnictví věnují nebo ne a dobrovolníkům, kteří se seniorům věnují, bych ráda poslala nejen pozdrav, ale i článek k dnešnímu multi-oslavnému dni. Protože dnes můžete popřát opravdu mnohým!
Co mají společného senior, lékař, cyklistika, vegetariánství, káva a hudba? Je to začátek vtipu? Nebo politicky nekorektní, společensky nevhodná a kohokoliv urážející otázka? Nebo zcela obyčejná, lidsky zvídavá otázka? Anebo je to ještě úplně jinak?
Je to mnohem snazší, než se zdá. Všichni a všechno výše jmenované mají společné to, že mají společně „svůj den“. Nevím, proč jim nebyly dopřány dny samostatné, stejně jako mají třeba překladatelé. Asi že těch dnů je málo a oslavenců už moc. Otázkou je, kdo je dal dohromady tak, aby to vypadalo jako začátek vtipu. Anebo jako zvídavá otázka. Možná vybízející k diskuzi, nebo k hádce nebo k zamyšlení. Podle toho, jak to kdo vezme. A podle to, kdo ji položí.
Na podobně více či méně náročné otázky odpovídám už roky. Nejsem tisková mluvčí žádné nadnárodní společnosti, jsem „jen“ máma. A děti kladou někdy takové dotazy, že se zapotím až na volantu (statisticky je – netuším proč - nejčastěji kladou v autě). Když začal synek s přímými dotazy, jak jsem vzpomínala na to nekonečné dokola se opakující „proč“. To byly zlaté časy. Na pokročilejší otázky typu „Kde bydlí zloději?“ se odpovídá už složitěji.
Čím jsou děti větší, tím těžší je najít na jejich otázky odpovědi. Berou je totiž vážně. Otázky i odpovědi. My, rodiče, máme nebezpečně důležitou funkci. Děti nám totiž na začátku zcela důvěřují. Takže naše odpovědi jsou pro ně prostě nová pravda. Proto také ve školkách a školách vznikají hádky, kdy každé dítě přichází s jedinou (=rodinnou) pravdou, a diví se, že kamarád má „jinou“. Tomu se říká seznamování se se společností. Nejde jen o to naučit se společně si hrát, ale taky společně spolu vyjít i přes rozdílný názor. Často to sice v začátcích končí bojem, ale v dětství je to tím, že ještě nevíme, jak jinak za vlastní pravdu bojovat.
Horší jsou aktivní dětinské útoky v dospělosti. Horší jsou ale i jiné varianty, jak jednáme. Raději se často stáhneme buď do ústraní (s prominutím tzv. předposranost, ale lepší a výstižnější slovo ještě asi nebylo vymyšleno) nebo do více či méně milosrdné lži. Jako bychom neměli dost let na to, abychom se naučili diskutovat a komunikovat na nemlátící se podpásové úrovni. Mnozí dospělí by se potřebovali vrátit do školky a naučit se, že „tohle se nedělá“. Bojovat za vlastní pravdu ano, ale mírovými a korektními prostředky. Však i můj oblíbenec spisovatel Fulghum tvrdí, že všechno, co je potřeba do života, se člověk naučí v mateřské školce.
V pubertě se pozice vzývaného rodiče na nějaký čas otočí. Z pohledu dospívajícího tenhle člověk najednou naopak chrlí samý nesmysly. Je dobře si uvědomit, že dochází na zlom a naši milí si hledají vlastní pravdu, vlastní odpovědi. A ty se mohou lišit od těch našich. A není to snad dobře? Není to lepší, než aby slepě následovaly (náš nebo jakýkoliv jiný) příklad a neměli vlastní názor? Jasně, udělají nějaké boty, ale pokud to nejsou boty typu zaslepení podivným vůdcem, tak jdou správnou cestou. Nakonec si najdou své postoje a dost často si uvědomí(me), že se od těch rodičovských zas tak moc neliší.
Vzory totiž fungují. Myslím na to denně, když žiju, teda vychovávám. A samozřejmě ne dokonale. Taky dělám boty. Jen doufám, že ty boty nešlapou na ničí důstojnost a svobodu. Vážím si lidí a jejich názorů, nejsou-li tupé. Nejsem totiž zase ovce, abych táhla se stádem. Mám svůj rozum. Jasně, mám z toho občas potíže a kladu korektní otázky, na které se těžko hledají odpovědi, ale tak to podle mě má být. Nemlčet, když se děje něco, za co by nás ve školce pokárali. A pak po kom to ty děti mají.
P.S. aneb Abychom nekorektně nezapomněli
Milí seniorští doktoři, až přijedete z práce na kole, dopřejte si v klidu po těch letech zasloužený odpočinek aspoň doma. Pusťte si hudbu a nechte si naservírovat kávu a zapečenou dýni s jáhly a ořechy. Je to přece Váš den!
Z knihy Neposedné fejetóny.
