Pohlazení = lék na duši v Alzheimer centru
Tento článek vznikl na základě rozhovoru s Anetou Floumovou, studentkou oboru Speciální pedagogika a volný čas na Masarykově univerzitě v Brně, která si vyzkoušela dobrovolnickou činnost v Alzheimer centru. O zkušenostech z tohoto místa mi také vyprávěla. Aneta má s dobrovolnictvím bohaté zkušenosti, už šestým rokem vede skautskou družinu světlušek v České Lípě a skautingu se věnuje dokonce 16 let.
Přiznává, že z počátku měla z pobytu v Alzheimer centru obavy. I přestože se snažila teoreticky připravit, bála se, že nebude vědět, jak s klienty pracovat a komunikovat. Nakonec ji ale aktivizační pracovnice od samého začátku zapojila do volnočasového programu, kde nebyl čas na pochyby. Aktivizační program je dle Anetina vyprávění velmi bohatý – klienti se mohou účastnit arteterapie (malování, výtvarná činnost), zooterapie (kontakt se zvířaty), ergoterapie (fyzická cvičení) nebo reminiscenčních cvičení (trénování dlouhodobé paměti).
V Alzheimer centru žije přibližně 90 klientů, podle Anety tu pracuje dostatečný počet pečovatelů, kteří se starají hlavně o hygienu, podávání stravy, doprovod a podobně. Už jim ale nezbývá čas na tvoření programu. Od toho mají v Alzheimer centru aktivizační pracovnici Ivetu. Iveta by měla do aktivit zapojit víceméně všechny klienty, je na to ale sama. Má tak plné ruce práce a celý den se nezastaví.
Aneta se do aktivizačního programu ráda zapojila – trénovala s klienty paměť reminiscenčními cvičeními, pomocí fyziologických a masážních cvičení s nimi rozpohybovala tělo, často s nimi zpívala nebo jim četla povídky (to mají klienti rádi, protože pak si vždy začnou vzpomínat na dětství). Hrála s klienty hry s míčkem, chodila s nimi ven nebo plela záhony a zalévala kytky. Koukala se s nimi na filmy nebo připravovala pomůcky pro arteterapii. Když chvíli neměla co dělat, brouzdala po chodbách a zapředla s klienty hovor. Byli nadšení a vděční.
Po několika dnech se Aneta od aktivizační pracovnice naučila tolik, že nakonec v době její dovolené celý program vedla. Jak sama říká, má k tomu vlohy a baví ji to – je kreativní duše, ráda vyrábí a k volnočasovým aktivitám má blízký vztah. Baví ji naplňovat volný čas klientů tak, aby si ho užívali. I přes velké nadšení, přiznává, že když vedla program sama, nestíhala být na všech místech, kde to bylo potřeba. Někteří klienti se totiž hromadného programu nechtějí nebo nemohou účastnit a zůstávají na pokoji. I jim je nutné se věnovat.
Jiní klienti zase chtějí spojit pomocí videokonference s rodinou, a tak je třeba zajistit techniku a být jim při ruce v době hovoru. Navíc se musí evidovat, kdo se jakých aktivit účastní a kdo ne, takže i administrativa je poměrně časově náročná. Aktivizačnímu pracovníkovi mohou pomoct dobrovolníci, kteří by si s klienty povídali, četli jim, hráli s nimi hry a byli při ruce tam, kde aktivizační pracovník nestíhá být.
Aneta vypráví spoustu úsměvných, ale i smutných historek. Z těch veselejších mě pobavila představa, kdy byl do Alzheimer centra v rámci zooterapie dovezen had. Jak se dalo čekat, u některých babiček ale spíše vyvolal šok a odpor než terapeutický účinek. Další zajímavostí je, že klienti milují dotyky a tělesný kontakt. I když mají k dispozici hebké králíčky a morčata, radši volí lidský kontakt, který jim chybí. Klienti často hladili Anetu po rukou nebo ji brali kolem ramen, Aneta jim dotyky ráda oplácela, protože viděla, kolik vděku a radosti u nich obyčejný dotyk vyvolal.
Osazenstvo Alzheimer centra je velmi rozmanité, někteří klienti už sotva vnímají, jiní jsou poměrně zdraví a cítí se být zavření mezi „blázny“. Aneta vypráví o klientech, kteří nechápou, že jsou v Alzheimer centru nastálo, a přitom tam žijí už více než rok. Stále však věří, že si pro ně přijede někdo z rodiny a odveze je zpět. Některé rodiny si nepřejí, aby se klientům říkala pravda, a žádají personál, aby klienty udržoval v milosrdné lži – že tam jsou jen na chvíli. Jsou tu bohužel i ti, které sem rodina odložila a více o ně nejeví zájem.
Aneta se v Alzheimer centru naučila vidět život i z jiného úhlu pohledu a dělat kompromisy – když se například tvrdohlaví klienti nechtěli účastnit aktivit a radši pak několik hodin v kuse proseděli zachmuření, ráda slevila ze svých nároků a přizpůsobila se jejich požadavkům, jen aby je dokázala alespoň trochu zapojit. Svou zkušenost shrnuje jako velmi emotivní. Říká, že je ale třeba udržet si nadhled: „Je to jiný svět, uzavřená společnost, kde si lidé musí mezi sebou udržovat dobré vztahy, mají totiž jen sami sebe navzájem."
