Děvčata z obrazovky aneb Na nová přátelství není nikdy pozdě
Dnes je den seniorů a my pro vás máme krásný příběh o jednom nedávno vzniklém přátelství. Přátelství, které vzniklo neplánovaně a nečekaně. Vedla k němu cesta nezvyklá, protože nebýt kovidu, tyto tři dámy ve věkovém rozmezí od 65 do 80 let by se zřejmě nikdy nepotkaly! Nebýt angličtiny přes počítač, asi by spolu nyní nechodily na výlety, výstavy a do divadel. A pro některé to bylo zcela zásadní setkání. Tomu se říká štěstí v neštěstí.
Začnu krátkým úvodem, abych Vás dostala do příběhu. Poté Vám předložím krásná slova jedné ze zúčastněných. Doplňují to skvělé fotky, ze kterých je ta radost z přátelství prostě cítit. Mám radost, že na začátku – ale i v průběhu – vznikajícího přátelství jsem stála i já. Na začátku byla doba koronavirová a všechny ty zákazy a uzavření. A rychle konající Život 90, který vypsal online kurzy pro seniory, kteří se mohli připojit z celé republiky. A zároveň hledal dobrovolníky, kteří by lekce vedly. Já jsem se ujala lekcí angličtiny, čímž to všechno začalo. Tři roky jsme se každý týden setkávali před obrazovkou. Do konverzací jsme zapojovali i povídání o svých zájmech, což vedlo k brzkému zjištění, že jedeme všichni na podobné vlně. Ale tři z účastnic to časem dovedly ještě dál a konverzace na středečních angličtinách jim nestačila a začaly spolu komunikovat i jindy a jinde – zpočátku na dálku a třeba i písemně (oblíbený postcrossing). A hned jak to bylo možné – začaly se scházet i osobně. A to přesto, že nebydlely nejen ve stejném městě, ale dokonce každá v jiném kraji! Přestože se viděly naživo poprvé, říkají shodně, že to bylo jako setkání dlouholetých kamarádek. Od té doby se často potkávají, chodí spolu na výstavy, na přednášky, do divadel...
Jsou skvěle sladěné, když jsem je požádala o poskytnutí jejich příběhu, byly všechny pro a každá přispěla svou částí – vyprávěním, fotografiemi a vzpomínkami. Zhodnocením, že kovid přeci jen přinesl i něco dobrého. A já si nyní dovolím uveřejnit kompletní příběh jedné z nich. Ukazuje, jak moc je důležitá podpora rodiny, jak moc důležité je někdy udělat nekomfortní, obávaný krok a jak důležité je nebát se výzev. Může nám to totiž přinést mnohem víc, než si dokážeme na začátku představit...
Je to taková otřepaná fráze, že život utíká velmi rychle. Ale potvrdí to každá žena. Sotva dodělá školu a vdá se, narodí se jí děti a začne péče: o děti, zaměstnání, o rodiče – a najednou je tady důchod. Děti velké, vnoučata ji už nepotřebují, rodiče odešli, ale s manželem není něco v pořádku. Pokud je to známý zloděj myšlení, po mnoho dalších let využívá své letité zkušenosti při péči o manžela 24 hodin denně. Je třeba stále myslet na to, jak přecházet tomu, aby nevznikl nějaký problém, který by ho rozčílil, hlídat ho ve dne v noci, aby neupadl, zajistit, aby spolkl léky, vozit k lékaři, zajistit nákupy přes internet, vařit tak, aby to bylo možné pro něj rozmixovat, střídat u něj aktivitu s odpočinkem atd. Přitom není čas myslet na sebe. A najednou přijde den, kdy manžel odejde.
I když děti bydlí blízko, volají každý den a jezdí na návštěvu – byla jsem najednou sama. Co dál? Co mám dělat, když se nemohu o nikoho starat? A kolik že mi je vlastně let? Celá rodina mi každý rok uspořádala oslavu narozenin, ale přibývající roky jsem nebrala na vědomí. Nebyl čas. Nechodila jsem do kina, do divadla, k holiči, na kosmetiku. Co ale nyní budu dělat celý den? Proč mám vůbec vstávat, když se nemám o koho starat? Najednou si připadám moc stará, děti slavily padesátku, vnoučata končí vysoké školy, mám už pravnuky a najednou si uvědomuji, jak se vše kolem mne mění. Děti mi dají nový typ mobilu a já se ho nikdy nenaučím využívat všechny jeho funkce. Dají mi nový televizor a já se nenaučím využívat zpětné vysílání nebo nahrávání pořadů. Dají mi nový počítač a já využívám jen maily a Seznam. Nerozumím eko-matkám a držím se, abych každé s kočárkem, která jen kouká do mobilu, neříkala na ulici: mluvte na to dítě!
Hned po manželově pohřbu mi dcera vyhledala na internetu možnost on-line výuky zlepšování paměti u Života 90. Nejdřív jsem odmítala, ale potom jsem zjistila že jen s televizí neobstojím, a protože jsem se bála, aby se ze mne nestala nerudná protivná stará bába, souhlasila jsem a naučila se přihlásit do on-line kurzu. Brzy jsem si začala i soukromě dopisovat maily s jednou posluchačkou a korespondence trvá dosud. Zavedli tam také tzv. kafíčko, kdy nám umožnili propojit se i mimo hodinu cvičení paměti. Zalíbilo se mi to, bylo to jako přijít k někomu na návštěvu – viděla jsem do soukromého pokoje a několik lidí najednou, bylo to skutečně jako na kávě se známými. Jenomže mi kurz cvičení paměti nevyhovoval, tak jsem se přihlásila na anglickou konverzaci. To bylo „jiné kafé“, jiná energie a jiný zájem, stále bylo něco nového a zajímavého. Jednou se Dana zmínila, že si posílá pohlednice s neznámými lidmi na vylosované adresy, tak jsem se vyptávala, začaly jsme si psát informace a rady a už v tom jedu také a mám z toho velkou radost. Posílám pohlednice a známky podle přání vylosovaných adresátů a oni ocení že dostali co požadovali udělením srdíčka. Dana je také neúnavný chodec a návštěvník kulturních památek, takže netrvalo dlouho a zlákala mne k návštěvě divadel a kulturních památek Stejný vliv jako na mne má i na Oldřišku, takže někdy chodíme ve třech, někdy jen Dana s Oldřiškou. Píšeme si, co která četla a která knížka stojí za to. A protože já nejsem schopná toho tolik zvládnout, tak mi z každého výletu posílají Dana s Oldřiškou alespoň krásnou pohlednici.
Tak mne on-line výuka zachránila před splínem, depresí a zhoršením zdravotního stavu. Našla jsem nové přátele a konverzace s nimi a jejich přátelství mne nutí neoddávat se nečinnosti, ale být aktivní, stále se něco nového učit a hýbat se. S pozdravem Míla
Děkuji Vám, moje milé dámy, je mi velkou ctí, že jsem Vás mohla poznat, jste pro mě obrovskou radostí, motivací a inspirací!
P.S. A dnes se k této partě přidám i já, tak se na ně moc těším a doufám, že se nechají pozvat na kafíčko – když mají ten svátek!
