Dobrovolnicí v dětském domově

Publikováno 23. 7. 2024 | holaskat@gmail.com

Je konec školního roku. Naše poslední hodina matematiky s Klárkou. Vzala jsem ji do kavárny na dortík. Je nesmělá, stydí se. V kavárně nikdy nebyla. Je v úžasu, když jí číšnice přinese kolu: „Ona mi to nalejvá i do skleničky?“ valí oči. „No, to se tak servíruje,“ odpovídám zmateně. Já a moje děti chodíme do kavárny často, nepřijde mi to nijak mimořádné.

Dobrovolnicí v dětském domově

Můžu na Klárce oči nechat. Když si přikládá vidličku s dortíkem k ústům, dává si pozor, aby jí nikde neupadl ani drobeček. Pozoruje mě, jak si utírám pusu ubrouskem a pokládám ho na talíř. Dělá to po mně. Voda z orosené lahve koly stéká na stůl a vytváří tam mokré kolečko. Klárka bere ubrousek a utírá ho. Snaží se udržet na stole co největší pořádek. Její chování mi přijde roztomilé.

Když jdeme zpátky, několikrát mi poděkuje za zážitek. Cítím z ní upřímný vděk. Dojímá mě to. Moje děti by podobný zážitek braly jako samozřejmost, pomyslím si.

Jsme u dětského domova, došlo mi, že se možná vidíme naposled… Třeba už nebudou chtít, abych Klárku doučovala. Klárka má celé prázdniny program. Zvala jsem ji na koupák, říkám jí: “Když budeš chtít, zavolej mi, vezmu tě s námi,“ ale vím, že se neozve.

Loučíme se. Přejeme si hezké prázdniny. Dává mi keramického králíčka – prý za to, že jsem ji učila. A objímá mě. Sama od sebe. Jsem šťastná.

Dobrovolníkem jsem už více než 10 let.  Klárku jsem ale učila ani ne rok. Do dětského domova jsem začala chodit v říjnu minulého roku. Tuhle jedenáctiletou holčičku mi přidělili na doučování matematiky. No, holčičku… spíš dívku na prahu puberty.

Byla to pro mě nová výzva. V matematice jsem nikdy neexcelovala. Ale učivo 4. třídy je pro mě ještě stále pochopitelné…a tak jsem se do toho vrhla po hlavě.

Zpětně si uvědomuju, jak naše začátky s Klárkou byly krkolomné. Klárku jsem drtila příklady a počítáním bez odpočinku 60 minut. Byla unavená. Roboticky vykonávala moje příkazy. Občas se snažila, občas zívala, občas se vzpírala. Klárka schválně nenosila pomůcky, papíry, tužky, sešity ze školy… doučování pro ni nebyla zábava, spíš nutné zlo. Věděla jsem, že musím něco změnit. Musím polevit a najít způsob, jak z povinnosti udělat aspoň trochu zábavu.

Ustoupila jsem od myšlenky, že ji za každou cenu doplním všechny mezery. Přestala jsem ji cepovat a nutit do počítání co největšího množství příkladů. Začaly jsme mezi příklady hrát hry, více jsem si s ní povídala, zajímala se o to, co dělá, jaký má život, co ji baví… A jednou, z ničeho nic to přišlo. Změna.

Přišla jsem na hodinu a ona seděla v pokoji s penálem, učebnicí i papíry, perfektně připravená. Milá. Snažila se. Začala být motivovaná. Začala se více zajímat o mě a mou rodinu. Otevřela se mi. Z hodin jsem místo frustrace, že ji snad nikdy nenaučím počítat, začala odcházet s pocitem, že jsem něco hezkého prožila. Na každou další hodinu jsem se těšila.

Naše setkání byla pravidelná a plynula hladce. Čas strávený s Klárkou jsem si užívala. Mile mě překvapilo, když jsem viděla, jak se sama od sebe pouští do příkladů a snaží se je co nejrychleji vypočítat. Nejvíce mě ale těšilo, když se mi postupně svěřila se svými problémy ohledně kamarádek, neuspořádaných rodinných vztahů, experimenty s kouřením. Často jsem nevěděla, jak reagovat, snažila jsem se nepůsobit moralisticky a jen ji říct svůj názor. To, co jsme si řekly mezi sebou, jsem nikde neventilovala. Jednou mi říkala, že by si chtěla koupit jednorázovou elektronickou cigaretu. Řekla jsem něco v tom smyslu, že být jí, utratila bych peníze za něco, co mi udělá radost a co mi nebude ničit zdraví. Při dalším setkání mi řekla, že si koupila radši chipsy. Nevím, jestli to je pravda nebo ne. Ale jestli dala přednost menšímu zlu, těší mě to.

Snažila jsem se s ní prohloubit vztah ještě více – zvala jsem ji na různé akce. Chtěla jsem ji vzít do kina, do divadla, na bruslení, koncerty, kamkoliv… Vždycky mi to jen odkývala s tím, že se ozve…nikdy se neozvala. Asi neměla zájem, asi se mnou vztah prohlubovat nechtěla. Třeba jen nechtěla poznat mou rodinu. Nevím.

Když jsem se Klárky ptala, co ji vychází na vysvědčení z matematiky, trochu mlžila. Tak, jak to dělala často, když jí bylo nepříjemné odpovídat na otázku. Prostě mi řekla: „Nevim.“ A já tím pádem také nevím, jestli jí doučování se mnou zlepšilo známku nebo vztah k matematice. Trochu mě to mrzí. Ale to objetí a keramický králíček mi připomíná, že mezi námi nějaký hezký vztah vznikl…alespoň občas mě nechala nahlédnout do svého světa, za což jsem jí moc vděčná. Já ji zas nechala nahlédnout do toho svého…i když ne tak moc, jak bych chtěla. Ale kdo ví, třeba se v září zase setkáme. Třeba spolu zase budeme trávit hodiny nad matematikou. Třeba se náš vztah bude prohlubovat. Uvidíme. Není kam spěchat.