20 let Křesadla: Dobro a laskavost je to, oč tu běží

Představujeme Vám první čtveřici dobrovolníků, lidí různého věku, zaměření, zájmů. Ale všechny spojuje laskavost a dobro v srdci. Jana Knitlová získala Křesadlo za práci v Bílém Kruhu Bezpečí, který pomáhá obětem kriminality a domácího násilí. Křesadlo získala už v roce 2003 a je opravdu úžasné, že jejich spolupráce trvá dodnes. Eva Bohoňková získala v roce 2009 Křesadlo za dlouholetou pomoc v Domově sv. Karla Boromejského, kterou zahájila z vděku personálu a jak sama říká, dobrovolnictví ji obohatilo a změnilo. V roce 2012 obdržela Křesadlo Kristina Myrsiadi, jejíž jméno může napovídat i směr jejího dobrovolnictví a také, že ano, věnuje se totiž dlouhá léta pomoci při integraci cizinců v CIC Praha. O dobrovolnictví mluví tak krásně, že jsme její slova použili jako názvy těchto článků. Julie Lukina dostala cenu Křesadlo v roce 2017 za terapeutickou práci, při které se věnovala pomocí psa autistickému dítěti prostřednictvím Autismus jako dar. Nyní se věnuje profesionálně terapii a dobrovolnicky pejskům bez domova. 

Proč jste si vybrala zrovna váš konkrétní směr dobrovolnictví?

Jana Knitlová (Bílý Kruh Bezpečí): Nikdy se mi nic skutečně zlého nestalo. O problematice obětí trestných činů jsem se dozvěděla  z náhodného poslechu Českého rozhlasu, kdy o ní  mluvila  prezidentka Bílého kruhu bezpečí ( dříve občanského sdružení, nyní spolku pro pomoc obětem TČ )  Petra Vitoušová. Její věcný a přitom neprvoplánově soucítící projev mě zaujal natolik, že jsem ji vyhledala a nabídla své služby. Nejdřív byla velmi rezervovaná - potřebovali právníky a psychology, já jsem byla scénáristka. Během několika let jsem ale absolvovala nutné kurzy, které BKB pro své dobrovolníky pořádal a postupně jsem začala sloužit v poradně na recepci jako asistentka a posléze i jako psychologická konzultantka.

Eva Bohoňková (Domov sv. Karla Boromejského): Když mi zemřel manžel, cítila jsem velký vděk vůči lékařům, chtěla jsem péči zdravotníkům a pečovatelům jistým způsobem vrátit. Začala jsem docházet jako dobrovolnice do stacionáře. Chodila jsem tam jednou týdně přes 10 let. Dělali jsme cvičení, četli, chodili na procházky. Navštěvovala jsem také klienty v Domově u lůžka, pokud byli nepohybliví. 

Kristina Myrsiadi (Centrum integrace cizinců): Tento směr dobrovolnictví jsem si vybrala především proto, že můj manžel je cizinec a po přestěhování do Prahy navštěvoval kurzy češtiny právě v CIC Praha. Velmi mu to pomohlo nejen s jazykem, ale celkově s adaptací na nové prostředí. Já jsem se tedy chtěla také zapojit a formou dobrovolnictví pomoci zase třeba někomu dalšímu, kdo si zvyká na nový domov. Začala jsem tím, že jsem pomáhala mladému muži z Afghánistánu s přípravou na českou maturitu. Především jsme společně procházeli českou literaturu.

Julie Lukina (Autismus jako dar): Cenu Křesadlo jsem získala díky své dobrovolnické aktivitě, jejíž náplní byla terapeutická práce s klučíkem s autismem. Tuto oblast jsem si vybrala kvůli touze poznat svět autismu. Nikdy předtím jsem se nesetkala s nikým, kdo by měl autismus. Tudíž mě toto téma velmi zajímalo a to i kvůli tomu, že jsem měla přijímací zkoušky na bakalářské studium Psychologie, kam se nelze dostat bez praxe. 

Co ocenění v podobě Křesadla znamenalo pro Vás a Vaše okolí?

Jana Knitlová (Bílý Kruh Bezpečí): Křesadlo bylo velká čest pro mě osobně, ale i uspokojení z toho, že dobrovolná práce je sledována a oceňována. Přiznám se ale, že je beru jako bonus, i kdybych pro toto ocenění vybrána nebyla, mou stálou tichou radost z téhle práce by to nijak nezkalilo.

Eva Bohoňková (Domov sv. Karla Boromejského): Velice mě to překvapilo a potěšilo. Já sama jsem tím dobrovolnictvím přitom získala mnoho. Otevřela jsem se okolí, začala komunikovat. Byla jsem hodně uzavřený typ. To, že jsem najednou „musela“ komunikovat mi obohatilo život. Dodnes vzpomínám například na jednu úžasnou stoletou paní, kterou jsem navštěvovala. Setkávali jsme se ale také s ostatními dobrovolníky, inspirovali se navzájem. Také setkání s místními vězenkyněmi a povídání s nimi bylo přínosné a zajímavé a myslím, že pro obě strany.

Kristina Myrsiadi (Centrum integrace cizinců): Křesadlo mě samozřejmě potěšilo jako ocenění mého osobního nasazení. Zároveň jsem to brala jako signál, že téma mého dobrovolnictví - integrace cizinců, je chápáno jako důležité a potřebné. V neposlední řadě to bylo velké ocenění zastřešující neziskové organizace CIC Praha, která dlouhodobě odvádí výbornou práci.

Julie Lukina (Autismus jako dar): Ocenění Křesadlo pro mě znamenalo mnoho, hlavně však potvrzení toho, že dobrovolnická činnost má význam. Dokonce některé lidi v mém okolí toto ocenění motivovalo k tomu, aby také dělali dobrovolnictví.

Věnujete se stále ještě dobrovolnictví?

Jana Knitlová (Bílý Kruh Bezpečí): Pro tu zmíněnou radost pracuju v Bílém kruhu bezpečí dosud a jsem na to hrdá. Kromě toho zásadního - účinné pomoci se dostalo už tisícům klientů - je pro mne velmi důležité i výborné zázemí, které se zde pro dobrovolníky vytváří a pak i samotní kolegové.  S některými mě už pojí životní přátelství, ráda se ale při práci setkávám i s novými mladými tvářemi. Těší mě, že je jich dost, že si v poradně rozumíme a - snad to nebude znít namyšleně - navzájem se obohacujeme. A že se Bílý kruh nejen díky prezidentce Petře Vitoušové a dnes už širokému okruhu odborníků, spolupracovníků i příznivců stále až neuvěřitelně rozvíjí.

Eva Bohoňková (Domov sv. Karla Boromejského): Poslední rok jsem se věnovala hlavně doučování vlastních vnuček v rámci distančního učiva. Stala se ze mě tedy dobrovolná domácí paní učitelka. (pozn. red. paní Eva je ročník 1939!)

Kristina Myrsiadi (Centrum integrace cizinců): Ještě v mnoha letech, která následovala po Křesadle, jsem se věnovala mentoringu dalších cizinců. Spolupracovala jsem se studentkou z Koreje, paní z Číny, mladou maminkou z Ruska a v minulém roce jsem doučovala v rámci lockdownu na dálku dívku z Ukrajiny. V současné době se věnuji dobrovolnictví v oblasti životního prostředí jako je úklid v přírodě a podobně.

Julie Lukina (Autismus jako dar): Kvůli studijním a následně pracovním povinnostem bohužel už nemám tolik času na dobrovolnictví. Jelikož nyní pracuji jako psycholožka a terapeutka, má dobrovolnická činnost se spíše přenesla na zvířata. V současnosti pomáhám organizaci Pes nejvěrnější přítel, která se stará o pejsky bez domova. Já pejskům poskytuju dočasnou péči v mém bytě, beru je k veterináři a následně jim hledám nové rodiny. Občas jezdím pomáhat na Farmu Naděje, kde mají zachráněná farmářská zvířata. V budoucnu bych se ráda více věnovala dobrovolnictví. 

A kdepak máte Křesadlo právě teď?

Jana Knitlová (Bílý Kruh Bezpečí): Tahle otázka je pro mne trochu nepříjemná  -  nicméně si nechci vymýšlet: Křesadlo jako takové už více než rok nemám. Při stěhování z velikého domu do menšího bytu ( akce náročná sama o sobě byla ještě  zostřená první koronavirovou vlnou) se - stejně jako dvě etuje krásných příborů a pár dalších věcí -  někam nenávratně zatoulalo.

Eva Bohoňková (Domov sv. Karla Boromejského): Křesadlo mám stále vystavené na očích. Moc si ho cením. Křesadla i diplomu.

Kristina Myrsiadi (Centrum integrace cizinců): Křesadlo hrdě sedí na psacím stole. 

Julie Lukina (Autismus jako dar): Moje Křesadlo se nachází na poličce na knihovně.

Co Vás napadne, když se řekne „dobrovolnictví“?

Jana Knitlová (Bílý Kruh Bezpečí): O věcný symbol ocenění nezištné práce pro lidi jsem tedy přišla, nicméně to hlavní - vděčnost za dar, který dobrovolnictví přináší, stále trvá. Snad mohu říct, že pro mne je dobrovolnictví dar životní - Bílý kruh bezpečí slaví letos třicáté narozeniny a já se k němu připojila jen o dva roky později.      

Eva Bohoňková (Domov sv. Karla Boromejského): Dobrovolnictví mě ohromně obohatilo. Díky němu jsem dokázala změnit svou povahu, měla jsem problém se seznamovat s lidmi, vystoupila jsem ze své komfortní zóny a pocítila pocit užitečnosti.

Kristina Myrsiadi (Centrum integrace cizinců): Jeden z "mých" cizinců mi řekl, že není nic většího než srdce dobrovolníka. Dle mého názoru jakákoli činnost s pozitivním dopadem na okolí člověku přináší radost, energii a velké uspokojení. To může člověk přetavit zpátky v další činy a vznikne takový nekonečný kruh dobra. A dobro a laskavost je to, o co tu běží. 

Julie Lukina (Autismus jako dar): Myslím si, že dobrovolnictví je úžasná věc. Nejenže tím pomáháme někomu dalšímu, ale do jisté míry tím pomáháme i nám samotným, jelikož je to naplňující. Je hodně oblastí, ve kterých se dá pomáhat a tudíž si každý může najít to svoje. Ten pocit, že přinášíme něco pozitivního do životů druhých, je k nezaplacení.

Všem moc děkuji za odpovědi, ale také za přínos dobrovolnictví.

Dobrovolníci sami o sobě jsou totiž vlastním nadšením úžasným vzorem a motivací pro ostatní, ač si to často sami většinou vůbec neuvědomují.