A co děti?
Před měsícem se naplnily vnitřní obavy každého dospělého. Strach z nedaleké války se stal realitou. My dospělí jsme z toho vynervovaní. A co teprve děti. Jak to vnímá jedno z nich? Ač není přímo dotčené, dotýká se jí to dost. A přes počáteční běs se rozhodla jen tak nesedět.
Když tahle šesťačka přišla ze školy, měla základní informace z domova a televize asi jako všichni. Večer to na ni padlo a plakala strachy. Ve škole děti říkaly, že válka bude až u nás a všichni tu umřeme. Maminka to s ní probrala. Je to těžké téma, u citlivějších dětí o to víc. Shodly se na tom, že tady v nebezpečí nejsme, že je potřeba místo obav pomoct těm, kteří v nebezpečí jsou, respektive těm, kteří z nebezpečného domova utíkají.
Po dvou dnech děvče přišlo s tím, že chce také nějak pomoct. A že jediné, co ji napadlo je, že může vydělat peníze pomocí svých výrobků a dát je těm, kteří jsou teď v nouzi. A tak začíná vyrábět korálkové náramky a dekorace. O její akci dá do okolí vědět i její mamka. Objednávky se vrší, tak děvče radostně tvoří. Během pár týdnů je akce hotova, protože kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá. Po zjištění, co je aktuálně potřeba, jsou zakoupeny kuchyňské potřeby a také hračky pro děti v hodnotě přes dva tisíce korun. Vše je předáno a okamžitě připraveno k použití maminkám s dětmi, které dorazily z Ukrajiny.
Podobných příběhů je - naštěstí - spousta a jsou krásné, inspirativní a díky nim vidíme, že v okolí roste dobrá generace, které nebude lhostejné utrpění a trable druhých. Vyrostou a nebudou řešit jen sebe a své starosti, ale budou se srdcem na dlani pomáhat těm méně šťastným, těm, kteří to akutálně potřebují. Někdy stačí slova, někdy jsou to i činy. Samozřejmě děti koukají kolem sebe, poslouchají, napodobují. Proto jsou důležité vzory. Naučí se podat pomocnou ruku. Naučí se nezavírat oči. Naučí se být laskaví. Že by budoucí generace měla dobrovolnictví už za normální součást života?
