P.P.K.: „Nebuďme lhostejní!“

Taková možná až „divná“ otázka: proč vlastně pomáháte?

V rámci svých časových i finančních možností se snažím podat pomocnou ruku tam, kde je to aktuálně zapotřebí. Již několik let přispívám organizaci UMÚN a mnoha jiným dle potřeby. Navštěvuji domov seniorů, v minulosti to byl dětský stacionář. Asi bych v mém případě nepoužila slovo dobrovolnictví, možná bych se spíše přiklonila k formulaci: nebuďme lhostejní. Řekla bych, že život sám přináší podněty či impulsy a je jen na každém z nás, zda se zastavíme a v daný okamžik onu pomocnou ruku nabídneme, anebo si nasadíme klapky na oči s tím, že se nás to netýká. Všichni přece víme, že se nás to týká. Každý budeme senior, každý z nás může onemocnět, každý z nás se může dostat do tíživé situace.

Jaký je nějaký Váš osobní konkrétní případ? 

Například má dcera byla hospitalizovaná na infekčním oddělení v nemocnici na Bulovce a já tam jako matka byla s ní. Ve vedlejším pokoji se léčil roční chlapeček se zápalem plic. Jelikož tam byl sám začala jsem mu věnovat pozornost. Zdravotní personál byl úžasný, sestřičky jej hýčkali, ale znáte to, přeci jen mají „bílý plášť“. Když dceru propustili, docházela jsem za prckem každý den. Přinesla jsem hračky, uvařila domácí zavařeniny, pohrála si s ním, nakrmila atd. Nešlo o zanedbané dítě, jen maminka, se kterou jsem se nikdy nesetkala, byla prý samoživitelka a měla doma další dvě malé děti. Zkrátka byla na vše sama. Tím chci říct, že pomáhat můžeme dnes a denně.

V současnosti docházíte do domu s pečovatelskou službou, původně jste chtěla číst, že?

Pokud je to dovoleno, docházím tam jednou týdně. Přivedla mě k tomu před lety bývalá kolegyně. Spousta lidí mě od toho zrazovala. Obávali se, že to není pro mě, že z toho budu smutná.  Ale již po první návštěvě jsem zjistila, že ne já jim ale oni mně dávají radost a pocit naplnění. Ano, přihlásila jsem se s tím, že budu předčítat knihy. Ale hned na začátku jsem zjistila, že to není to, co ti lidé potřebují.

Co jste zjistila, že vlastně potřebují?

Po přečtení první kapitoly z knihy Anežka Přemyslovna jsem se podívala do prázdných očí mlčících babiček a dědečků. A tak jsem jim položila otázku: „Jak jste to měli vy? Brali jste se z lásky?“ V ten okamžik se jejich oči rozzářily, knihu jsem odložila a už jsme si jen povídali. Stačilo jen projevit zájem a najednou jsem si připadala, že mám kolem sebe své vlastní babičky a dědy a ti mi vypravují životní zážitky a předávají svá životní moudra. V ten moment jsem vše přehodnotila a na každou návštěvu jsem si připravila téma, na kterém jsme se společně domluvili.

Jaká témata probíráte?

Témata bývají různá, takže jsme již zabrousili do vesmíru, na počátek vzniku vody na zemi. Prošli jsme se přes bájný Řím, Egypt či Aztéky až po Marii Terezii. Jsem vázána mlčením a nemohu publikovat nic z toho o čem si povídáme, ale je krásné, že ti lidé mají ke všemu svůj osobní přínos či prožitek. Pro příklad, když jsme probírali Egypt jedna babička, která vždy jen seděla a poslouchala, se náhle zapojila do debaty s takovou vehemencí, že nás pomalu ani nepustila ke slovu. V domově žila již několik let a až nyní se všichni dozvěděli, že 35 let pracovala a žila v Egyptě a spoustu jiných zajímavostí z jejího života. Chci tím říct, že kdybych jen přišla, něco přečetla byl by to pro ně vjem srovnatelný se sledováním televize. Ale takto to pro nás vzájemně bylo, a doufám že zase bude, velmi příjemně strávený čas.

Vaše láska ke knihám Vás přivedla také k práci s nimi a to nejen ke psaní.

Přesně tak, v roce 2021 se mi podařilo vydat dvě knihy. U té první bych použila motto „Osud to psal za mě, já mu jen propůjčila ruku.“ Tato kniha vypráví skutečný příběh lidské zloby a zášti, ale i lásky, naděje a víry. Druhá kniha je dobrodružný a zároveň poučný příběh nejen pro děti. Obě knihy mi otevřely další obzory. Zaprvé jsem díky tomuto počinu byla oslovena společností CMYK 57 a společně jsme založili portál s názvem Vydej knihu, který má za úkol pomáhat začínáním autorům.

Vaše motto je „Vydej knihu – daruj přítele“, co to znamená?

Kromě toho, že pomáháme osobním přístupem se samotným vydáním knihy, dáváme i něco navíc podle našeho mota. V praxi to znamená, že ještě před zahájením předprodeje na danou knihu máme předem domluveno, do jaké instituce se kniha či knihy budou věnovat. Jednu část věnuje sám autor a druhou část věnují zákazníci. K tomuto nápadu mě přivedla osobní zkušenost, jenž se odehrála při přípravě na vydání oné již výše zmiňované dětské knihy. Těsně před spuštěním předprodejní kampaně na tuto knihu se částí Moravy prohnalo ničivé tornádo a mně hlavou blesk nápad. Koupila jsem svých 20 knih a věnovala je dětem z oné postižené oblasti. Byla jsem velmi mile překvapená, že se ke mně přidalo i několik dalších lidí, tak na Moravu putovalo 25 knih, včetně tematických dárků ke knize.

dárky dětem po tornádu

Knihy jste darovali také několika oddělením onkologie, jak k tomu došlo?

Tato organizace již čtvrtým rokem uspořádala sbírku pro rodiče a děti, léčící se na onkologii v Motole a v Ústí nad Labem. Milým překvapením byla paní Eva Kazdová, která se na mě obrátila, že by ráda přispěla právě do Mirčiny sbírky. Slovo dalo slovo a společně dětem odešlo 26 knih. Díky tomuto jsme s Mirčinou sbírkou navázali užší kontakt. „Vydej knihu“ bude nabízet knihy zdarma a Mirčina sbírka se postará i jejich další distribuci tak, aby se dostaly k těm nejpotřebnějším.

mircinasbirka.jpg

Takže je někdy konkrétní dárek, zde např. kniha, vlastně cennější než finance?

Asi si to málo uvědomujeme, ale i v dnešní době je mezi námi spousta rodin, pro které je pořízení knih finančně náročné. A my se ztotožňujeme se slovy skotského filozofa Thomase Carlyle: „Skutečná univerzita dnešní doby je sbírka knih.“ Chceme tímto pomoci i těmto dětem jejíž rodiče si v současné době knihy nemohou dovolit. A nejen těm, je i spousta seniorům, kteří by si rádi knihu přečetli ale finančních důvodů si ji raději odpustí. A to je škoda aneb… Kvalitní kniha dokáže totéž, co nejlepší přítel. Vyplní tvou samotu. Pobaví i rozteskní. Dá ti podnět k zamyšlení. A hlavně nikdy tě nezklame.           

Děkuji Vám za rozhovor, ať se Vám i nadále daří ve zdraví psát i pomáhat!  

Foto: z archivu Pavly Pavlíčkové Kovaříkové