Příběhy našich dobrovolníků

Jarka, 50 let, OSVČ, pomáhá 1x za 2 týdny

Dobrovolnickou činnost jsem začala dělat před 6 lety, kdy jsem měla pocit, že se mám celkem dobře a cítila jsem skoro až povinnost, že bych měla pomáhat někomu, kdo to opravdu potřebuje. Když jsem zjistila, že příbramská nemocnice hledá dobrovolníky, chvilku mi trvalo, než jsem se přihlásila. Měla jsem obavy, zda to vůbec zvládnu. Nakonec jsem našla odvahu to zkusit a má očekávání se naplnila. Začínala jsem na LDN a OšP s výtvarnými činnostmi, kde jsem s pacienty vyráběla různé šperky, velikonoční a vánoční dekorace, přáníčka atd. Jeden z nejkrásnějších pocitů je šíření radosti. To vidím u pacientů, kteří při výtvarných činnostech s naší pomocí něco vyrobí a své výrobky pak předají obdarovaným (rodina, přátelé, zdravotní sestřičky i dobrovolníci). Občas pomáhám s pejsky při canisterapii na dětském oddělení, při tréninku paměti, ale nejčastěji si chodím povídat s pacienty na pokoj. Věnuji jim cca 1 hodinu 2x měsíčně.  

Dobrovolnická činnost mě naplňuje, dává mi smysl, od pacientů cítím zpětnou vazbu. Pokud přicházím ke smutnému pacientovi a při odchodu vidím úsměv na obličeji, mám pocit dobře odvedené práce a to mě motivuje dále. Snažím se pacienta přivést na jiné myšlenky, povzbudit ho, vyslechnout a tím i na chvíli odlehčit zdravotním sestřičkám.

Při povídání s pacienty si vyslechnu i spoustu užitečných informací a zkušeností. Posunul se mi žebříček hodnot, a i když jsem v průběhu posledních let občas prožívala ne zrovna příjemné životní změny, dobrovolnictví mi pomohlo toto období lépe překonat díky  uvědomění, co je vlastně v životě důležité.

Rozhodnutí, která děláme, nás utvářejí. Pokud se někdo rozhoduje jako já před 7 lety, můžu potvrdit, že dobrovolnictví za pokus stojí. Všechny pocity se nedají popsat ani vyjádřit v jednom článku, to musíte zažít. Navíc se potkáte i s báječným kolektivem dobrovolníků. Udělejte maličký krok v životě a budou se dít velké věci. Je to jen 1 hodina za 14 dní.

Milena, penzistka, pomáhá 1-2x týdně

Před 6 lety jsem hledala na internetu nějakou smysluplnou činnost, díky které bych ještě byla užitečná pro společnost. Zaujala mě možnost stát se dobrovolníkem v příbramské nemocnici a od té doby se tomu pravidelně věnuji. Pohybuji se převážně na odděleních, kde jsou starší lidé. Věřím, že pacienti jsou rádi za každou návštěvu, ať je to lékař, sestra, někdo z blízkých nebo dobrovolník. Každý týden chodím za pacienty k lůžku, s někým si jen povídám nebo mu přečtu krátké zprávy, někdy používám stavebnice a různé pomůcky, trénujeme paměť nebo si něco jednoduchého vytvoříme (obrázek pro rodinu). Jednou měsíčně také vykonávám kolektivní trénování paměti v jídelně, kde se sejde více pacientů najednou. Nikoho nezkoušíme, neponižujeme, ale snažíme se formou zábavy procvičovat mozek a změnou prostředí odvést pozornost od nemoci.

Také pomáhám jednou měsíčně při bohoslužbě, kdy s dobrovolnicí Maruškou doprovázíme pacienty na jídelnu LDN. Zúčastnit se může každý, koho slova kněze potěší. Velkou odměnou je mi radost a úsměv ve tváři pacientů a jejich upřímné děkování.

Dělám dobrovolnici s radostí a hřeje mě u srdíčka, když mohu alespoň na chvilku někomu svou přítomností udělat radost a potěšit ho dobrým slovem.

Terka, 23 let, zaměstnanec, pomáhá 1x měsíčně

Před 7 lety, když jsem chodila na zdravotnickou školu, byla jednoho dne přednáška o dobrovolnickém centru. Přišla k nám do školy tehdejší koordinátorka s jednou dobrovolnicí a pejsky. Povídaly nám o programu a o možnosti se také zapojit. Netrvalo dlouho a kontaktovala jsem koordinátorku, se kterou jsem měla pohovor a pak jsem absolvovala výcvik. Začínala jsem návštěvou na pokoji, kde jsem si jednou týdně na hodinku povídala s pacienty. Odcházela jsem odtamtud s úsměvem na tváři a s dobrým pocitem, že jsem někomu mohla zkrátit ten úmorně dlouhý čas v nemocnici.

Po čase jsem začala dělat jednou měsíčně trénink paměti a výtvarné činnosti. Řeknu vám, že to snad byla ještě větší zábava. Při tréninku paměti se pacienti předháněli, kdo zná více slov od jednoho písmene, kdo je bystřejší a kdo hádanku uhodne dříve.  Na výtvarných činnostech byla též legrace. Snažila jsem se vymýšlet tvoření, které souviselo s aktuálním obdobím (např. Vánoce, podzimní tvorba, valentýnské přání atd.). Používali jsme různou techniku: vodovky, tempery, krepové papíry, korálky aj. Některé pacienty jsem musela přemlouvat, aby šli na aktivitu, ale pak mi děkovali, že jsem je vzala, že to bylo úžasné. Největší odměnou za aktivity byl upřímný potlesk. To mě vždy zahřálo u srdce. 

Měla jsem  možnost stát se na pár let i koordinátorkou a převzít veškerou zodpovědnost za chod dobrovolnického centra. Z pracovních důvodů jsem tuto pozici ukončila, nicméně dobrovolnické centrum jsem úplně opustit nedokázala a vedu i nadále výtvarné činnosti.

Největším darem je věnovat svůj čas někomu, kdo to potřebuje a ocení. Nebuďte lhostejní a věnujte i vy trochu svého volného času pacientům.

Dobrovolníkem se může stát téměř každý. Podmínkou je min. věk 16 let, čistý rejstřík trestů, účast na úvodním výcviku a pravidelných supervizích.

Chcete pomáhat druhým a dělat smysluplnou činnost? Kontaktujte nás.

Renata Handlová, koordinátor dobrovolnického centra ONP

tel: 725 838 889, email: dobrovolnicke.centrum@onp.cz    

Oblastní nemocnice Příbram, Renata Handlová©