Příběhy otevřených náručí
Většina z nás těžko pochopí tu hrůzu, když vám zatrne srdce kdykoliv slyšíte nějakou ránu, jaké to je, když musíte dítěti odpovídat na: „proč zrovna my, vždyť jsme jim nic neudělali“, jaké to je nechat daleko prarodiče, jaké to je mít tátu ve válce a denně se o něj bát, jet hodiny nebo dny daleko od domova do neznáma s jedním batohem do místa, kde ničemu a nikomu nebudete rozumět. A nezbude vám než doufat, že tam někdo bude s aspoň trochu otevřenou náručí. Naštěstí otevřené náruče u nás jsou a několik česko – ukrajinských příběhů Vám dnes přinášíme.
Marie, starostka obce
Zapojila se okamžitě. Začalo to sbírkou potřebných věcí, které do prostor dodávali lidé z okolních obcí i měst. Věnovala se koordinaci, třídění i předávání. Průběžně upřesňovala, které věci jsou aktuálně potřeba. Dary byly předávány osobně, ale také posílány přímo na Ukrajinu – opět na konkrétní místa podle žádostí. Domlouvá sponzorské dary větších rozměrů, zařídila úpravu obecních prostor, aby tam mohli být ubytováni uprchlíci. Zajistila také prostor a fungování adaptační skupiny pro děti. Se ženami i dětmi trávila aktivně čas, zapojila ukrajinské rodiny také do společenských akcí obce. Nabídla a poskytla práci zájemcům přímo v obci. Neustále komunikuje přímo s těmi, kdo to potřebují.
Anička (marketingová ředitelka), Lucka (učitelka na rodičovské dovolené) a Míša (asistentka pedagoga na rodičovské dovolené)
Lucka, Míša a Anička dostaly nápad uspořádat sbírku ve florbalové hale už v první fázi války. Měly pocit, že musí okamžitě jednat. Sbírka měla ohromný úspěch. Vybralo se toho spousta a několika auty se vše odvezlo na Velvyslanectví Ukrajiny v Praze. Po tomto úspěšném zahájení začaly dvě aktivní florbalistky Lucka a Míša a jejich kamarádka Anička organizovat sbírky další - tentokrát pro ukrajinské maminky s dětmi, které přišly do našeho okresu a usadily se zde. Známý jim zdarma poskytl sklad a veškerá materiální pomoc se přestěhovala tam.
Takovýchto přesně mířených sbírek proběhlo na prstech jedné ruky. Ovšem sklad je stále plný - jak darovaných věcí, tak Ukrajinců, kteří si tam chodí vybírat oblečení, nádobí nebo dětské aktovky do školy. Holky si stanovily směny, každé úterý a čtvrtek od 16.00 do 18.00 ve svém volném čase otevřou sklad a snaží se uprchlíkům najít to, co potřebují. V tomto čase se tam sjíždějí také lidé, kteří věci chtějí darovat. Nyní je největší poptávka po nádobí nebo kolech a odrážedlech pro děti. Kdo už nepotřebuje své staré kolo, může ho přijít darovat. Sklad působí jako takové malé tržiště. Jen je vše zdarma. Takto pomohly tři nadšenkyně stovkám uprchlíků na Českolipsku.
Ludmila, učitelka v důchodu
Když začala ve vedlejší vesnici bez školy fungovat adaptační skupina pro děti prvního stupně, zapojila se čerstvá důchodkyně do činnosti hned po žádosti o spolupráci. Začínalo se v době, když děti čekaly na případní přijetí a zařazení do českých škol v okolí. V rámci skupiny byla aktivní paní učitelka z Ukrajiny. Děti tak měly čtyři dopoledne v týdnu ukrajinské a jednou týdně české vyučování. Během hodin se za pomoci různých pomůcek počítalo, hráli se logické hry, tvořilo se a během toho všeho se mluvilo česky a ukrajinsky. Tato aktivita trvala dva měsíce, dokud dětem neskončil školní rok.
Ludmila narozená v Kazachstánu, vystudovaná malířka
Velmi ji zasáhla situace na Ukrajině, a tak se rozhodla propojit děti z Čech a Ukrajiny prostřednictvím kurzu malování. O kurz byl veliký zájem a okamžitě se naplnil. Kurz probíhal v Krajské knihovně Karlovy Vary tři měsíce a byl zakončen vernisáží výstavy. Výstava bude v půjčovně knihovny do 30. 6. 2022. Po letních prázdninách se děti k malování prostřednictvím paní Ludmily vrátí.
Tereza, lektorka angličtiny
Nejprve pomáhala s charitativními sbírkami. Poté si vzala na starost jedno všední dopoledne týdně s dětmi v rámci adaptační skupiny. V rámci hraní, tvoření a výtvarných aktivit vzájemně trénovali a procvičovali čtyři jazyky: český, ukrajinský, německý a anglický. Jednalo se o děti mezi šesti a čtrnácti lety, každé mělo jinou úroveň jazyka, ale všechny mnohojazyčné hry zaujaly a rozesmály. Na závěrečné schůzce společně s dětmi a dalšími dospělými vyrazili rozlučkově na výlet do zooparku. Většina dětí ze skupiny se v následujících dnech a týdnech vrací zpět domů.
Ať pošle člověk finanční podporu, překládá nebo doprovodí na úřady, probere skříň, rozveselí dítě, pomůže najít práci či ubytování, to vše je veliká pomoc. Ale stačí i jen malá podpora v podobě úsměvu, darovací sms nebo ukrajinské vlaječky na klopě. A ti, kteří utekli před zlem vědí a vidí, že jsme s nimi, že je podpoříme v těžkých časech. Protože lidství je to nejvíc, co můžeme nabídnout.
Díky všem, kteří otevřenou náruč – v jakékoliv podobě – nabízejí, díky všem, kteří otevřou své srdce a poskytnou pomoc těm, kteří to právě teď opravdu potřebují.
