Proč dělám dobrovolníka v hospicové čajovně

Jsem jeden z nejméně vhodných adeptů na číšníka, to přiznávám. Nepamatuju si, co si lidé objednali, přestože si vytvářím důmyslný systém zápisu na papírky. Občas přinesu něco jiného a někdy ani nevím, jak se některé nápoje správně připravují. Naštěstí je všeobecně známo, že v čajovně působí dobrovolníci, takže jsou hosté velmi shovívaví. Tuhle mi dokonce šikovná paní pomohla s obsluhou kávovaru.

Proč to tedy dělám? Proč se ve volném čase nevěnuji nějaké činnosti, pro kterou mám aspoň o něco větší talent?

Když pomineme takové ty obecné důvody, že člověk chce dobrovolnictvím dělat něco smysluplného, pomoct ostatním, dobře trávit svůj volný čas a tak dále, dostáváme se k hlubší rovině, která je možná mnohem podstatnější.

Jen málo věcmi v životě si můžeme být tak jistí jako smrtí. Svojí vlastní i smrtí svých blízkých. Přesto žijeme v kultuře, která se tváří, jako by smrt neexistovala. Jsme často tolik zahlceni všednodenními záležitostmi, že vůbec nemáme čas se zastavit a přemýšlet o něčem podstatném. Nebo je to obráceně? Co když se prostě bojíme zastavit, aby nás důležité životní otázky nedostihly?

Lidé odjakživa umírali doma, obklopeni svými blízkými. Smrt byla přirozeným vyvrcholením života, tajemnou bránou, kterou se duše vydávala na další cestu. Všechny obřady, které s tím byly spojeny, pomáhaly lidem s rozloučením. Jsme tu jen na chvíli, jdeme spolu jen kousek cesty. Když se naše cesty dělí, je třeba se řádně rozloučit.

Dnes se umírá v nemocnicích, odchod člověka považujeme za selhání medicíny, neopravitelnou poruchu těla. Většina z nás nikdy nikoho umírat neviděla, stejně jako jsme neviděli nikoho přicházet na svět.

Můžeme se stokrát tvářit, že jsme všichni mladí, úspěšní, nesmrtelní, že máme vše pod kontrolou, můžeme na smrt zapomenout. Je to však lež. Smrt je spravedlivá a přijde jednoho dne do života každého z nás.

Myslím, že mi pravidelná práce v hospici pomáhá srovnat se se smrtí. Možná nám hospic obecně pomáhá navrátit se k přirozenému řádu věcí, kdy je smrt nedílnou součástí koloběhu života. Třeba může být odchod blízkého člověka vzácným okamžikem, kdy praská kůra všednodennosti a my máme možnost se zastavit a aspoň malou škvírkou pohlédnout do hloubky. Třeba nám může připomenout, že jsme na Zemi jen hosté a je směšné lpět na nepodstatných věcech a dohadovat se o nich.

Tak proto dobrovolničím v hospicové čajovně.

Lucie Nováková