Včelka Mája odletěla do Lucemburska
Asi mnozí čtenáři vzpomenou na pohádkový příběh o Včelce Máje. Tak jsem si vypůjčila ono spojení a čtenářům dnes představím Máju, dobrovolnici a i pilnou včelku. Mája se navzdory nekončící pandemii vydala na roční dobrovolnický project do Lucemburska. A jak dny před odjezdem prožívala? Pojďme se začíst společně.
To na obrázku (úvodní fotografie, pozn. autorky) jsem já po státnicích, píše se 3. září 2021. To už jsem dávno věděla, že se budu stěhovat do Lucemburska, jen jsem ještě nevěděla jak a za jakých podmínek. A po té poslední zkoušce už to začalo být vážné. Takže, jak jsem se stala v rozmezí 14 budoucím dobrovolníkem?
Životopisy jsem za hranice rozesílala už dobrý měsíc. Odezva nulová, postupně jsem slevovala z cílů jako
najít si práci v oboru nebo práci s normální pracovní dobou. A najednou jsem, ani jsem nevěděla jak,
měla videohovor s viceprezidentem jedné asociace. Naštěstí jsem se zrovna někam chystala, a tak jsem
vypadala docela k světu. Řekněme si, jak to probíhalo. Stručně, já mluvila o voze a on o koze. Já myslela,
že mám pracovní pohovor, kdežto na druhé straně se snažili zjistit, kdy můžu přijet. Přijet, no, na
dobrovolnickou pozici. Eh, cože...?
O tom jsem ale nevěděla vůbec nic, vždyť já se na žádnou nehlásila. Distribuce informací neprobíhala
zrovna hladce, ale všechno se zlepšilo, když jsem si druhý den promluvila s Gabčou (tím prosím Mája myslí mě, pozn. autorky) ze své vysílací organizace, kterou jsem si musela rychle najít. Tak jsem se dozvěděla, že to vlastně bude asi fajn, že dobrovolnictví zní skvěle, že mě to dostane do oboru v zemi, kde chci žít a že tím získám i čas na naučení se místních jazyků. Hurá!
Naneštěstí byly následující dny jak jízda na horské dráze, jeden den pocit štěstí a druhý totální depka, že
se to nestihne, že to neklapne, že tu najednou zůstanu bez bytu a bez práce, a do toho bum! Lucembursko se mi, aby mě ještě víc rozhodilo, ozvalo s nabídkou práce na plný úvazek; ta ale vůbec nebyla pro někoho, jako jsem já. Tak či onak musím říct, že kdybych tu neměla podporu a v nitru silnou motivaci, možná bych to i plavat nechala. A výsledek bezesných nocí? Ono se to vážně nestihlo, vše se o čtrnáct dní posunulo, to ale není konec světa.
A když už finišujeme, nabízí se otázky: Co balení? Loučení? Upřímně, to mi nešlo. Nějak pořád necítím
tu konečnost, zatím mám pocit, že jsem za pár týdnů zpět. Tváře mých blízkých ale naznačují něco
mnohem dramatičtějšího, tak jsem zvědavá, kdy mi to dojde.
Teď už se jen přesunout a počkat, až to vypukne a já započnu tu novou vzrušující kapitolu svého života.
PS: Ze srdce děkuji všem, kteří mě v téhle cestě podpořili a určitě ještě podpoří!
A Mája tedy odlétla poslední zářijový víkend. Vyzbrojena informacemi, podklady ke smlouvě, proškolena; za sebou několik velmi hektických dnů telefonování se mnou (naše nezisková organizace působí na poli Evropského sboru solidarity), psaní emailů chvílemi současně s pěti osobami, ujasňování, váháním a znovu objevováním motivace. Že to byly perné dny jsme si přečetli všichni. A já k tomu již jen dodám, že vím, že I pro Máju, tak jako pro další desítky, stovky a tisíce mnladých, kteří za dobrovolnickou zkušeností odjeli, oněch 12 měsíců bude skutečně life changing experience.
Autorka článku: Gabriela Medwell
