Workcampuju: Jelikož jsem skalní fanynkou sushi, volba Japonska byla pro mne poměrně jasná

Letos jsem vyjela s INEXem na workcamp už podruhé. Jelikož jsem zatoužila po trochu větším dobrodružství, rozhodla jsem se vydat za hranice Evropy a nakouknout do Asie. Důležitým kritériem výběru země pro mě byla nejen míra exotiky, ale také tamní bezpečnost. No, a jelikož jsem skalní fanynkou sushi, volba byla poměrně jasná – rozhodla jsem se vyjet do Japonska. Zároveň jsem si přála najít nějaký projekt zaměřený na práci s dětmi, což se vzápětí také podařilo. A tak jsem se přihlásila na Meisei Summer School Project v Tokiu.

Po příletu do země (a příjemných 13 hodinách letu – haha) jsem zažila kulturní šok v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Přestože anglicky se mnou nebyl schopen komunikovat prakticky nikdo, vřelost a úsměvy takřka všech osob, které jsem potkala, byly naprosto odzbrojující. Upřímně můžu říct, že jsem nikdy nepotkala tolik tak milých a slušných lidí jako právě v Japonsku. No, a když se přede mnou poprvé s úsměvem od ucha k uchu poklonila prodavačka v supermarketu, věděla jsem, že jako Evropané se máme ještě opravdu hodně co učit.

Jak jsem již zmínila, na anglicky mluvící osoby jsem na ulici prakticky nenarazila a jelikož má japonská slovní zásoba obsahovala pouze slova typu tsunami a Pikachu, dostat se z letiště do místa ubytování pro mě bylo prvním dobrodružstvím (a rozhodně ne posledním). Po tříhodinové cestě autobusem, dvouhodinovém zoufalém pobíhání kolem dokola ve čtvrti Tachikawa, dvacetiminutové jízdě vlakem a dvou kilometrech ušlých s batohem a dvěma kufry se však zadařilo.

Do Tokia dorazila většina mezinárodních dobrovolníků s několikadenním předstihem, takže jsme společně měli spoustu času na objevování krás tohoto města. Bylo nás celkem deset a přijeli jsme z devíti různých zemí – České republiky, Slovenska, Rumunska, Běloruska, Makedonie, Itálie, Španělska, Mexika a Kambodži. Společně jsme navštívili nespočet chrámů, parků, obchůdků i kuriozit – například slavný tokijský přechod pro chodce. Během jedné návštěvy restaurace nás dokonce překvapilo zemětřesení, při kterém jsme se po vzoru Japonců snažili zachovat ledový klid (i když moc se nám to tedy nedařilo). Po tomto zážitku nám však bylo řečeno, že jsme Japonsko konečně zažili se vším všudy. Takže „hurá“!

Jediné, co mi přišlo na Japonsku poměrně nepříjemné, bylo tamní klima. Vysoké teploty a vlhkost vzduchu se občas vážně nedaly vydržet. S tím se ovšem bila všudypřítomná klimatizace, která na většině míst vytvářela až patnáctistupňový teplotní rozdíl. Jakožto citlivý jedinec jsem nečekala dlouho a hned po týdnu mě dostihla nemoc. Kvůli horečkám jsem musela do nemocnice, kde mi dali antibiotika a tekutinu, se kterou jsem měla dělat „gara gara“ (v překladu klo klo – aspoň teda doufám). Kvůli nemoci jsem musela pár dní ležet v posteli, což mě samozřejmě mrzelo. Na druhou stranu se můžu vytahovat, že jsem byla v japonské nemocnici. A s rouškou na obličeji jsem si připadala už opravdu jako domorodec.

Ve volném čase pro nás japonští studenti, kteří nás měli „na starosti“, vymýšleli spoustu různých aktivit, takže nuda na pořadu dne nebyla. Jednou to byla BBQ party v parku, podruhé nám zapůjčili své yukaty (něco jako kimona) a v nich jsme šli všichni na festival ohňostrojů, což bylo opravdu úžasné. Tehdy jsem si poprvé vyzkoušela japonskou kulturu doslova na vlastní kůži. Tamní kultura mě tedy naprosto uchvátila – tak nějak jsem se skoro úplně možná naučila jíst hůlkami, před každým jídlem říct „itadakimas“ a po jídle zas „gočsósamadešta“!

Co se týče projektu jako takového, jednalo se o učení dětí anglicky. Každý z nás, mezinárodních dobrovolníků, získal do týmu tři až pět japonských studentů Univerzity Meisei, s kterými jsme během prvního týdne společně připravovali vyučovací program a materiály pro následující týden s dětmi. Náš tým „June“ měl za úkol naučit děti reagovat ve třech modelových situacích – na letišti, v restauraci a na ulici, pokud se ztratí. Vytvořili jsme pro ně tedy modelové dialogy, které jim měly dané situace osvětlit.

Naše skupina dostala šestnáct jedenáctiletých dětí, které sice neuměly anglicky téměř ani slovo, ale to ve finále vůbec nevadilo. Byly totiž nesmírně snaživé a byla s nimi neskutečná legrace. Přestože mi vůbec nerozuměly a o České republice nikdy neslyšely, moc se o ni zajímaly (zejména tedy o to, jak se česky řekne záchod, paruka a pleš). Když jsem jim dala ochutnat naše citronové sušenky Opavia, nemohly se jich nabažit. Během posledního dne jsme si s dětmi navzájem psali vzkazy na trička a já hned věděla, že mi budou moooc chybět (tedy potom, co mi kamarádi ty vzkazy přeložili – moje japonština je stále na levelu nula prd).

Když nastal den loučení, rozhodli jsme se s ostatními dobrovolníky, že do ranního odjezdu nepůjdeme spát, abychom mohli být co nejdéle spolu. Celou noc jsme si povídali, vařili rýži a snažili se nemyslet na to, že celý projekt brzy skončí. Během pozdějšího loučení u autobusu brečel snad každý z nás.

Závěrem bych ráda řekla, že jsem za celou tuhle zkušenost neskutečně vděčná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít příležitost strávit tři týdny v tak zajímavé zemi s tak úžasnými lidmi. Tenhle zážitek mě opravdu obohatil ve všech směrech. Za prvé jsem pyšná sama na sebe, že jsem to celé zvládla, neboť místy to bylo opravdu náročné – jak psychicky, tak fyzicky. Za druhé cítím nesmírnou vděčnost za každou osobu, která byla do projektu zapojena, a za všechny nové přátele, které mám nyní po celém světě. Za třetí mi bylo ctí stát se na necelý měsíc součástí japonské společnosti, která mě stále nepřestává fascinovat.

Už je tomu víc než měsíc, co jsem se z Tokia vrátila, ale přijde mi to jako včera. Naše skupinová konverzace stále přetéká novými zprávami. S některými dobrovolníky už plánujeme další společné setkání. A já se nemůžu dočkat. A nakonec zpráva pro všechny, kteří účast na nějakém workcampu zvažují: Je to náročné? Ano. Budu muset řešit nečekané problémy? Ano. A bude jich tak milion. Ale stojí to za to? Ano. Ano ano ano ano ano.

Lenka Zahejská



WORKCAMPY – KRÁTKODOBÉ DOBROVOLNICKÉ PROJEKTY

Workcamp je skvělou příležitostí, jak přispět na dva až tři týdny k dobré věci, poznat nové přátele z celého světa a něčemu novému se naučit.  Ať už v Česku nebo ve více než 70 zemích světa se můžete v mezinárodním týmu dobrovolníků podílet na obnově památek, ochraně přírody, pomoci druhým a mnoha dalších projektech. Ve volném čase si pak užijete spoustu zábavy při poznávání okolí, hraní her, lenošení nebo třeba vaření s ostatními. Více informací naleznete na webu INEX-SDA.