Domovy bez dobrovolníků
V čase koronokrize se opět ukázalo velké lidství, už jen šitím roušek vznikly tisíce nových dobrovolníků. Na mnoho míst však najednou klasičtí dobrovolníci nemohli. Když jsme přišli třetího března do „našeho“ domova seniorů na společenskou akci, už tam visela cedule o bezpečnostním ukončení návštěv. Ani jsme netušili, že když se loučíme, je to na více než čtvrt roku.
Na návštěvy nemohli ani dobrovolníci, ani rodiny. Senioři byli označeni za nejohroženější skupinu a byli „uzavřeni“ do bubliny. Díky ní (ťukťukťuk) byli v bezpečí. Nebyl to snadný čas. Jednak postrádali své blízké, jednak je děsily informace z médií, měli omezený pohyb i v rámci budovy. Naštěstí v těchto zařízeních většinou dělají lidé, kteří práci dělají s láskou. Rozhodně to tak je v tom „našem“, unhošťském. Tam jsem také požádala sociální oddělení, aby mi popsali, jak situace vypadala. Protože právě oni, personál, nahradili všechny ty návštěvy a osobní sociální kontakty, na které jsou obyvatelé zvyklí. Protože samota je na stáří to nejhorší.
Klienti se po budově i po areálu pohybovali pouze s rouškou. Jelikož klienti nemohli mít žádnou kolektivní aktivitu, tak chodili sami nebo v doprovodu zaměstnanců ven. Aktivizační a sociální pracovníci se starali o dostatečnou komunikaci s klienty, při které je často seznamovali s momentální situací a uklidňovali je. Aktivity probíhaly pouze individuálně na pokojích. Klienti byli rádi za každý kontakt a nabídnoutou činnost, kterou mají rádi jako např. háčkování, pletení, vyšívání, malování, šití, stříhání a spousta vyrábění.
Samozřejmě se dodržovala přísná hygienická pravidla za všech okolností. Klienti nejvíce postrádali svou rodinu, ale od toho jsme byli my a snažili se jim rodinu alespoň částečně nahradit. Naší prioritou bylo zachovat klid, a aby byl klient v rámci možností spokojen. Každý týden jsme klientům osobně dělali nákup nezbytně nutných hygienických a toaletních potřeb. A jelikož zde máme i více kuřáků a uvědomujeme si, že by jim kouření chybělo, kupovali jsme jim výjimečně i cigarety. Dále kávu, čaj, cukr, bonbony, zkrátka to, co potřebovali. Vše jsme dezinfikovali a nechali do druhého dne působit.
Klientům jsme každé ráno měnili roušky, měřili teplotu a starali se o to, aby vše bylo tak, jak má být. Řídili jsme se striktními nařízeními, které nám posílalo Ministerstvo zdravotnictví. Aby klientům nebylo smutno, a volné chvíle jsme jim zkrátili, poskytovali jsme jim videohovory nebo běžné telefonní hovory s rodinou. Také jsme klientům každý den kontrolovali telefon, zda ho mají v pohotovosti. Jestliže telefon byl porouchaný, zajistili jsme jim přes jejich rodinu nový. Zkrátka aby nepřišli o každodenní telefonický kontakt s rodinou. Neustále jsme vše dezinfikovali. S klienty jsme se snažili být v každodenním kontaktu a povzbuzovali je. Musím říct, že byli moc stateční a rozumní. Pochopili, že tato veškerá opatření jsou pro jejich ochranu. A to bylo na prvním místě. Každý klient i zaměstnanec byli pravidelně testováni. Klienti se každý den těšili na to, až opatření nebudou tak přísná.
Samozřejmě ti klienti, kteří jsou zvyklí na pravidelnou návštěvu dobrovolníka, tak jeho přítomnost postrádali. Také jim moc chyběli kulturní i jiná vystoupení i pejsci. Zkrátka veškeré zpestření, co jim zajišťujeme. Ale rodina většině chyběla nejvíc. Dva a půl měsíce bez kontaktu s lidmi z venku a bez rodiny… ale můžeme spokojeně říci: Ochránili jsme je! Návštěvy jsou u nás v Domově od 25. května 2020 a to s přísnými pravidly pro ochranu klientů. Každá návštěva je doprovázena za daným klientem. Předtím na recepci návštěva vyplní formulář, nechá si změřit teplotu a nasadí si rukavice a návleky.
Jako dobrovolnice už se zase těším na pravidelná setkání s obyvateli a jako člověk se skláním nad zaměstnanci domova. Všichni v přímé péči daleko přes své povinnosti vydrželi a pečovali a nahrazovali a uklidňovali. S obyvateli chodili (a jezdili) na zahradu a na dvorek. Předávali jim mnoho pozdravů z venku – i tam se objevila spousta dobrovolníků, nejvíce z řad dětí, jejichž zaslané obrázky a dárečky dělaly seniorům v průběhu celého období velikou radost. Také předávali informace o stavu a náladě rodině i ostatním prostřednictvím sociálních sítí, takže okolí vidělo, že se obyvatelům daří moc dobře a že je o ně skvěle postaráno.
Všem zaměstnancům za to vše patří veliký dík!
Text za zaměstnance: Veronika Killichová a Jaroslav Foist
Fota: FB archiv Domova Unhošť
