Po stopách lidických žen
Pochod lidických žen – vzpomínkové pochody, putující po stopách pochodů smrti lidických žen a mnoha dalších vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců, se konají již deset let. K letošnímu 78. výročí vypálení Lidic jsem oslovila ženu, která je s pochody pevně spojená. Paní Milena Městecká se věnuje od počátku jejich organizaci, sestavování tras, psaní článků, je v kontaktu s jednotlivci i spolky, organizacemi, institucemi, obcemi, pořádá přednášky a samozřejmě… chodí.
Letos je vzhledem k situaci s „koronou“ všechno trochu jinak. Březnový pochod proběhl ještě normálně, pak už došlo na změny: dubnový pochod šla Milena Městecká sama, květnový do Nového Boru a poslední červnový na Cínovec, který proběhl teď v sobotu 6. června, musely zůstat neveřejné a být omezeny jen na Českou republiku.
Jak to všechno začalo…
Na počátku byla vzpomínka lidické ženy Anny Nešporové, roz. Horákové. Antonín Nešpor z Lidic uchoval vzpomínku své maminky na pochod smrti a návrat se čtyřmi lidickými ženami v květnu roku 1945 z koncentračního tábora Ravensbrück zpět do Čech do Nového Boru. Ženy ušly pěšky 470 km. Tato vzácná vzpomínka, včetně míst trasy, inspirovala v roce 2011 k opakování pochodů smrti z koncentračního tábora Ravensbrück, které prošly lidické ženy a další vězeňkyně koncentračních táborů. Letos mohla být symbolicky připomenuta pouze 25 km pochodem z Krásné Lípy do Nového Boru.
Koncentrační tábor Ravensbrück
Největší ženský koncentrační tábor věznil, mučil a prací v hrozných podmínkách vykořisťoval na 132 000 žen z celé Evropy, nepřežilo jej na 92 000 žen. Na pochod smrti byly ženy vyháněny 27. - 28. 4. 1945. Přestože koncentrák vzápětí, tedy 30. 4. 1945 osvobodila Rudá armáda, mnohé ženy jej zaplatily životem nebo jsou dodnes nezvěstné – mezi nimi i tři lidické ženy. Přeživší lidické ženy se vracely po osvobození domů. Netušily, že Lidice už nejsou a že se vrací k hrobu mužů, které Němci 10. 6. 1942 zavraždili.
Pochody smrti
Transporty smrti byly apokalypsou závěru 2. světové války. V Evropě si vyžádaly více než 250 000 životů. Oběti a utrpení vězňů a zajatců v transportech a pochodech smrti bylo nezměrné. Přesto se na ně téměř zapomnělo. Situace na konci války byla nepřehledná, nebezpečná. Mnohé hroby nebyly a nebudou už nikdy nalezeny. Další jsou zapomenuty, nepopsány, zatím téměř vždy beze jmen obětí. Trasy pěších pochodů smrti jsou neoznačené. Je málo míst, kde jsou o nich informace.
Slova paní Mileny Městecké
„Nejsem sportovec ani profesionální chodec – jsem přesvědčená, že takovou trasu může zkusit každý, kdo je v průměrné kondici. Je to zkušenost, která se nezapomíná. A je to také způsob, jak může kdokoliv z nás skromně přispět k připomínce útrap, ale hlavně hrdinství obyčejných lidí v těžkých dobách konce války. Po cestě jsem v myšlenkách přemítala, jak tak náročný pochod, bez pomoci, bez map, bez jídla, bez přístřeší v nepřátelském území, mohly tehdy absolvovat lidické ženy. Nedostatečně oblečené, špatně obuté. Krajinou, kterou tehdy přecházela fronta. Na západ prchaly poslední ozbrojené německé složky i německé obyvatelstvo. Válka byla před koncem a přinášela sebou poslední boje a poslední oběti. Na rozdíl od lidických žen jsem však měla vše „civilizací“ zajištěno, snad jsem jen netušila, kde který večer skončím. Snažila jsem se jít nadoraz, pochodovala od rána do večera, v průměru kolem 30 km denně, stejně jako ony.“
Propozice pochodu
Sestavil je pro první pochod v roce 2011 Antonín Nešpor: K jádru pěších turistů se může přidat kdokoliv na trati. Jedinou podmínkou je, že zvolenou jedno, či vícedenní trasu bez potíží zdolá. Pochod je na vlastní nebezpečí: vlastními silami a vlastním zásobením i noclehem. Je třeba mít neustále na mysli, že pochod jde po stopách transportu smrti. Aby byla zachována autentická trasa i podmínky pochodu uskutečněného ženami, které byly tři roky internovány v koncentračním táboře Ravensbrück, je třeba se přizpůsobit podmínkám, za kterých transport na konci války probíhal. Na cestě ženy neměly možnost ubytování - po cestě zajít do restaurace - spalo se většinou pod širým nebem na nepřátelském území, kde pomáhaly samy sobě.
Více: http://www.lidice.cz/obec/historie/TS/menu.html
Děkuji za podklady, povídání a nezapomínání na minulost paní Mileně Městecké a přeji mnoho dalších úspěšných besed a kilometrů!
Fotografie 1 - Lidice, Tereza Cimburková
Fotografie 2 - Fojtovice, Cínovec, Milena Městecká
