Rozhovor s Terezou Kvapil Pokornou, Osobností nevládního sektoru, nejen o dobrovolnictví
Paní Tereza Kvapil Pokorná (*1986) poskytuje více jak 13 let nezištnou pomoc sociálním, charitativním a kulturním aktivitám. Jsme rádi, že si udělala čas a poskytla nám rozhovor.
Paní Kvapil Pokorná, je až neskutečné, kolik jste toho v oblasti pomoci druhým a celkově v neziskové činnosti dokázala. Byla jste také nominována na Ženu regionu za rok 2019. O dva roky dříve to bylo ocenění Osobnost nevládního sektoru. Co pro Vás tato ocenění znamenají?
Věnuji se pomáhajícím aktivitám a podpoře občanské společnosti již řadu let. Nejčastěji se zaměřuji na pomoc ženám, dětem, seniorům, zdravotně znevýhodněným, nemocným a nezapomínám ani na kulturu, umění a ochranu přírody. Snažím se vždy pomoci v lokalitě a komunitě, kde se pohybuji. Co se týče loňské nominace na Ženu regionu za Olomoucký kraj, v první chvíli to nebylo žádoucí překvapení. Sama totiž na toto i další ocenění pravidelně nominuji ostatní, takže do nominací jsme za iniciativu Olomoucké Ženy navrhly, jako každý rok, svou kandidátku. Někdo však nominoval i mě a já byla vybrána mezi deset finalistek. Naštěstí jsem v hlasování veřejnosti skončila na třetím místě. Nejvíce mě potěšilo, že mi řada lidí vyjádřila podporu, napsala nebo řekla, že je pro ně moje činnost důležitá, že je inspiruje ke změně.
Co se týče celorepublikového ocenění Osobnost nevládního sektoru, které se týkalo i mého profesionálního působení v nevládní oblasti, toho si velmi vážím. Na ocenění mě navrhla Unie nestátních neziskových organizací Olomouckého kraje, bohužel jsem se tenkrát vyhlášení nezúčastnila a nevěděla jsem, že mám být oceněna. Jednou jde o vás a nejste tam, co na to říct. Měla jsem harmonogram plný akcí, byla jsem vyčerpaná z práce s onkologicky nemocnými a ze zajišťování podpory pro bezplatné služby neziskovky. Bylo to koncem roku a docházely mi síly a o slovo se hlásila nějaká ta chřipka, takže jsem na slavnostní vyhlášení do Prahy neměla kapacity dorazit. Vnímala jsem to tedy zprostředkovaně, že se o mně mluví, píše, chodí gratulace a někdy i méně příjemné reakce. Když v něčem vynikáte, brzy totiž poznáte, co kolem sebe máte za lidi, jestli vás upřímně podporují nebo se jen snaží získat něco pro sebe. Každopádně pomáhat druhým není žádná kariéra, je to o tom, ubrat si z vlastních kapacit víc než je běžné. Věčný boj hmoty a ducha. V životě jsem učinila několik vědomých rozhodnutí, kterými jsem si zavřela dveře k vlastnímu blahobytu a otevřela okno do okolního světa, který je plný volání o pomoc.
Věnovala jste se dobrovolnictví již během studií. Bylo to právě dobrovolnictví, které celou Vaši činnost nastartovalo?
Již během studia na gymnázium mi bylo jasné, že pomáhání je spíše poslání než možnost stabilní obživy. Měla jsem tvrdé starty, musela jsem finančně zajišťovat rodinu a starat se o nezaopatřené sourozence, takže jsem musela vzít za práci brzy. Kdybych měla možnost znovu, dala bych přednost duálnímu vzdělávání. Za svůj život jsem poctivě vystudovala několik škol, ale systém i lidé v něm, mě zklamali. V nelehkém dětství a dospívání mi chyběly žijící vzory, takže jsem si je našla například v paní Alici Masarykové nebo paní Františce Plamínkové. Díky tomu jsem pochopila, co to je, když vás volá poslání. Vždy jsem si tedy i při své běžné práci vymezila čas na dobrovolnictví, na nějakou smysluplnou činnost. Nepřišlo mi totiž užitečné vydělávat peníze těm, co si z naší společnosti jen berou a nic nevracejí. Pracovala jsem například čtyři roky v projektovém týmu americké korporátní společnosti, kde jsem poznala, jak vypadá úpadek hodnoty lidské práce.
Definitivní zlom přišel v roce 2014, kdy jsem začala spolupracovat s neziskovou organizací Amelie, kde mě zaujal především ojedinělý dobrovolnický program, který spolek provozoval na onkologii olomoucké Fakultní nemocnice. Téma pomoci onkologicky nemocným a jejich rodinám mi bylo velmi blízké, protože i já vím, jaké to je, ocitnout se v roli pečující. V té době mi bylo něco přes dvacet a pro pečující osoby neexistovala žádná podpora. Tehdy jsem si uvědomila, že blízcí nemocných a zdravotně znevýhodněných to mají velmi těžké a že, jestli budu mít někdy možnost, tak to změním. V roce 2015 se mi podařilo pro Amelii zajistit vlastní prostory, ve kterých se dodnes poskytují bezplatné služby nemocným a jejich blízkým, školí se dobrovolníci a pořádají se různé akce, které přibližují život s rakovinou. Do té doby měla neziskovka, v rámci své olomoucké pobočky, jen stolek s počítačem ve sdílené kanceláři. Jediná odborná organizace tohoto typu v krajském městě! Řekla jsem si, že to musím změnit a povedlo se. Poskytovala jsem sociální poradenství nemocným, sháněla finance a pracovala na osvětě. Vedla jsem také dobrovolnický program na onkologii a podařilo se mi jej rozšířit i na ambulantní část kliniky. V každodenním nasazení jsem pro Amelii byla až do loňského jara, na podzim jsem poté udělala tečku za svou aktivní érou skrze vydání brožury o dobrovolnickém programu Amelie, což bylo možné díky finanční podpoře veřejnosti. Mrzelo mě, kolik je za tím úsilí, o kterém ví jen málokdo. Ten program funguje už přes dekádu a dělá tolik dobrého pro nemocné a ulehčuje i zdravotníkům. Vedle dobrovolnictví v hospici, považuji dobrovolnictví pro onkologicky nemocné, za jedno z nejtěžších. Jenže když se soustředíte na samotnou činnost, která je v této oblasti poměrně specifická, neřešíte, jak být vidět, slyšet a to pak nemáte dostatek financí na poskytování bezplatné pomoci. Teď se v Amelii starám zejména o komunikaci a doufám, že na mou práci navážou čerstvější síly. Co si budeme povídat, rakovina není zrovna odlehčené téma.
Dobrovolnictví je spjaté zejména se sociální oblastí a pomocí lidem, kteří se ocitli v nepříznivé situaci. Vy jste ale i zakladatelkou umělecké skupiny Talentovaní Umělci, která bezplatně podporuje amatérské umělkyně i umělce a pořádá různé akce i pro neziskové organizace. Co Vás vedlo k založení této skupiny a přibližte nám prosím více její činnost.
Mám své vlastní autorské projekty a zrovna Talentovaní Umělci jsou moje srdcovka. Jako malá jsem díky práci své maminky trávila mnoho času v muzeích a galeriích. To zbystřilo můj smysl pro krásno, které existuje v různých formách, nejen v těch líbivých a schválených. Několik let jsem profesionálně recenzovala kulturní dění. Stále ve mně však sílil starý známý pocit a přemýšlela jsem, jak propojit uměleckou oblast s nabídkou pomocné ruky. Začala jsem tedy s několika blízkými pomáhat začínajícím umělkyním a umělcům k vykročení z jejich ateliérů. Uspořádali jsme desítky výstav a dalších akcí v krásných výstavních prostorách muzeí a divadel. Vše bezplatně, někteří díky nám zažili vůbec své první veřejné výstavy. Splní si sen a pak už třeba najdou vlastní cestu. Zaměřuji se zejména na výtvarné umění, ale pořádám i benefiční akce pro neziskovky, jako jsou různá představení či benefiční výstavy. Když jsem si všimla, že chybí literární výzvy, uspořádala jsem celorepublikovou literární soutěž na téma Dobrovolnictví a já. Tato moje činnost není spojená s žádným komerčním zájmem. Aktivity zajišťuji ze svých vlastních zdrojů a zkušeností z oblasti marketingu a event managementu. Ráda nechávám prostor i neformálním způsobům. Občas na mě někdo tlačí a ptá se, proč to neformalizuji, proč z toho nechci mít peníze. Občas si moje nápady a know how někdo přivlastní. To zamrzí, na druhou stranu, kdo nevychází z toho, co již vytvořil někdo před ním? Dnes je mnoho umělých způsobů, jak vzbudit dojem a zapůsobit na emoce (protože ty se prý dobře prodávají), pokud však máte kultivovaného ducha a propojujete rozumové vnímání se smyslovým, můžete ucítit, co je autentický projev a co je hra na efekt.
Vzhledem k tomu, jak jste aktivní, určitě máte v plánu i něco dalšího?
Je toho více, čemu se nyní věnuji. V březnu a kolem Mezinárodního dne žen vždy pořádám nějakou charitativní akci. Aktuálně připravuji svůj tradiční benefiční bazárek, který jsem jen pro onkologicky nemocné uspořádala celkem osmkrát. Ten nejbližší se uskuteční v Centru pohybu Olomouc v termínu 6. března a celý výtěžek z akce bude věnován Tobíkovi a Matyáškovi, kteří trpí autismem. Bazárek je skvělá akce, štědří lidé nás vždy podpoří svými dary a také jsem vděčná za partu ochotných dobrovolnic. Bez nich by to nešlo! Největší radost mám však z toho, když vidím, jak někdo získává své první zkušenosti s dobrovolnictvím či dárcovstvím a líbí se mu to. Samozřejmě bych mohla hodiny vykládat o tom, co negativního jsem ve spojitosti s pomáháním zažila. Být laskavý neznamená být naivní. Po celý březen se také budu věnovat projektu Tulipánový měsíc, který zviditelňuje potřebu komplexní pomoci lidem s rakovinou. Mám i několik autorských projektů, ale stále se na mě někdo obrací s prosbou o podporu, takže je odsouvám. Jsem patronkou několika uměleckých prvotin a průběžně vypomáhám jako expertní dobrovolnice v různých neziskových projektech a organizacích. Často mě někdo přizve ke konzultaci nebo spolupráci a já uplatním svou kreativitu i zkušenosti, pokud ale nepociťuji čestný záměr, neshodneme se.
Na závěr bych Vás poprosila o vzkaz našim čtenářkám a čtenářům, kteří se pohybují zejména v oblasti dobrovolnictví.
Všem, kdo se v dobrovolnictví pohybují nebo o tom uvažují a jejich motivace je upřímná, bych chtěla velmi poděkovat! Věnovat nezištně svůj čas, rozdělit se, být solidární, vcítit se, to vše chce velkou odvahu. Říkat, že něco nejde nebo je k ničemu, umí každý. A ať už se vám dostane či nedostane ocenění ve formě, která vás těší, stejně jen vy sami víte, jestli to stálo za to. A pokud se z nějakého důvodu nemůžete realizovat v oblasti dobré vůle, neváhejte povzbudit ty, co to dělají! Může jim to dodat sílu k pokračování. Každý jednou zjistí, jak potřebná je pomocná ruka.
Děkuji Vám za možnost rozhovoru a za to, že Dobrovolník.cz a lidé v něm existují!
My Vám také děkujeme za možnost rozhovoru a za to, co děláte.
Romana trutnovská, šéfredaktorka dobrovolnik.cz
