Pár milých řádek
Přes šest let docházím do domova seniorů jako dobrovolnice. Teď už jsou to skoro dva měsíce, co jsem v tom „svém“ byla naposledy. Za seniory v domovech nemůžou chodit dobrovolníci, rodina, přátelé… Všechno zůstalo na zaměstnancích. Moc na všechny myslím, musí to být vyčerpávající a náročné pro všechny strany. Naštěstí existují prozatímní náhradní komunikační cesty a těmi jsem se rozhodla vydat.
Senioři, které obvykle navštěvují rodiny, jsou většinou v kontaktu telefonicky, ale je spousta těch, kteří nemají nikoho na telefonu. A pak i těch, kterým to nestačí, to se dá chápat. A protože jsou nejohroženější skupinou, i předávání osobních vzkazů či balíčků a dopisů poštou se stalo nebezpečným. Naštěstí existuje pošta mailová, bezpečná. A to je ta cesta. A tak jsem se zapojila do psaní.
Akci LASKAVÝ DOPIS poskytuje Lepší senior a Diakonie zase zprostředkovává Dopis pro radost. Obě jsem vyzkoušela, obě se zpětnou reakcí, obě můžu doporučit. A taky to dělám!
Ale přeci jen, po těch „našich“ seniorech v Domově Unhošť se mi už stýskalo moc. Kromě individuálních návštěv jim už druhým rokem pořádám pravidelná každoměsíční společenská předčítání, kde si i povídáme a hodně se nasmějeme, takže jsem dostala normální „absťák“. A tak jsem oslovila personál domova, který toho má už tak až-až. Ale protože je přeci jen znám a vím, že svoji práci dělají z lásky, říkala jsem si, že i když jim trochu přidělám práci, tak kvůli lidem neodmítnou. A také, že neodmítli. A nejen to, nespletla jsem se. Akčně se zapojili.
Dostal se mi tak během pár dní do rukou seznam lidí - používáme jen křestní jména á la „paní Hanka“ - a jejich hlavní zájem. Ať už jsou to pejsci (ani canisterapie teď nemůže fungovat), zahrádka, ruční práce nebo rodné město a vzpomínky na něj. Nebo je to profese, jako u bývalé paní učitelky, která se radostí těší na každé školní nebo školkové vystoupení v domově. Když jsem „hodila“ na sociální síť výzvu, velmi rychle se mi ozvala spousta lidí se zájmem o akci a s vlastními zájmy, které můžu krásně spojovat se zájmy obyvatel domova.
A tak moje blízké i vzdálené okolí píše. A nejzajímavější na tom je, že nejakčnější jsou lidi, kteří mají sami „práce nad hlavu“ – domácnost, učení dětí, vlastní práci… A to je na tom možná to zajímavé, protože přesně to ukazuje na princip dobrovolnictví. Ta chvilka stojí za to. A vždycky se dá najít. Co je to hodinka týdne. Nejen, že to člověku přináší dobrý pocit, že někoho potěší, ale i on sám je potěšen. Napsalo mi několik pisatelů, jak si u toho odpočinou, jak chvíli myslí na něco jiného, jak si uvědomí, že na tom nejsou tak zle, jak jim došlo, kdo je tady ten křehký a ohrožený. Protože nejde jen o ochranu tělesné schránky, to bylo zajištěno (většinou) uzavřením se v bezpečí, ale také je potřeba pečovat o duševní stránku.
Jsem moc ráda, že v tomhle Domově mají tak úžasný personál, který nejen že vyjde vstříc, ale vidí v tom i smysl. Předávají svým klientům milé zprávy z venku, zprávy o tom, že na jejich obyvatele někdo myslí, mají také nová společná témata k hovoru – po dvou měsících už musí být náročné nová témata hledat. A teď je mají. Černé na bílém. Někdy i barevné. Podle fantazie pisatelů, co pošlou mailem – ať už naskenovaný ručně psaný dopis, nebo napsaný v počítači.
Co je pro mě taky krásné, je fakt, že už mi někteří pisatelé napsali, že kdyby senioři chtěli, rádi za nimi zajdou i osobně, až se to bude moct. No není to krása? A na závěr, ale rozhodně ne jako poslední věc, protože pro mě je to dost zásadní věc – zapojení dětí. Některé mohou dodat obrázek, některé mohou už samy psát. A zase s nimi o tom my rodiče mluvíme a zase jim prohlubujeme soucítění s ostatními. A možná v nich tím právě zasazujeme semínko pro budoucího dobrovolníka.
