Letem světem uplynulým létem
Konec léta přináší spoustu práce nejen školákům, učitelům a jejich rodičům, ale i mnohým dalších, kteří se práci s dětmi a mládeží věnují, i když to třeba není až tak viditelné. My se dnes ohlédneme zpět do horkých letních měsíců a zavzpomínáme.
Liberecká nezisková organizace A.I.M.,z.s. realizovala v červenci a srpnu dva pandemií odložené projekty v rámci programu Erasmus+. O tom červencovém jsme našim čtenářům již psali. Dnes se tedy ohlédneme za tím srpnovým, a to skrze optiku dobrovolnictví, protože bez nadšených dobrovolníků by tyto projekty nemohly vůbec existovat.
Jednou z těch velmi nadšených, a to z dlouhodobé perspektivy, je Aušra. Tu naši čtenáři také mohou znát. Dobrovolničila rok pod křídly Evropského sboru solidarity v České Lípě a k tomu se zúčastnila již pěkné řádky dalších projektů. V letošním roce doprovázela litevskou skupinu mládežníků ve věku 15-16 let za jejich prvními erasmovskými ochutnávkami. Aušra však nepodporovala pouze její národní skupinu, ale díky svým zkušenostem, a i znalostem Liberce a toho, jak se projekty realizují, pomáhala významně i organizátorům letních projektů.
Pojďme se však zeptat přímo ji, co ji motivuje, co ji těší, ale i třeba co ji trápí, z čeho je jí smutno, když svůj čas i srdce vkládá do dobrovolnické činnosti.
„Myslím si, že většina mé motivace pochází z mého nitra. Ale je rozhodně i podstatné to, že dobrovolnicím již mnoho let. A ačkoliv jsem se zúčastnila již mnoha projektů, stále cítím vždy stejné chvění, když se setkávám s účastníky, když se společně učíme a zažíváme různorodé situace. A nic se nevyrovná momentu, když jsem na konci projektu a vidím, co vše se účastníci naučili. Pochopitelně ale vše není jen růžové. V letošních letních projektech jsem si uvědomila, jak zásadně jsou mladí poznamenaní pandemií. Nakolik se proměnilo jejich vnímání, jak jsou podstatně stydlivější, opatrnější. Vnímám změny ale i na nás, organizátorech. Tím spíše však cítím motivaci jít dál, snažit se a usilovat o probuzení.“
Slova Aušry rezonují i s naší zkušeností. Ano, mladí jsou jiní. Možná i my jsme cítili kousek jejich smutku, osamělosti a strachů. Přesto, jak říká Aušra, i my jsme o to víc motivováni podat jim pomocnou ruku v rámci našich dalších aktivit. A věříme, že se nám to bude alespoň částečně dařit.
