Mění zaměstnanecké a firemní dobrovolnictví tržní ekonomiku? Nebo mění tržní ekonomika dobrovolnictví?

Zaměstnanecké a firemní dobrovolnictví (employee volunteering, corporate volunteering) – tedy situace, kdy se zaměstnanci společně a pod hlavičkou svého zaměstnavatele věnují dobrovolnické činnosti – není žádnou žhavou novinkou, novodobějšího rázu je nicméně propagační využití tohoto termínu. Jednotlivé firmy se předhánějí v různorodosti a komplexnosti programů CSR (tj. zásad společensky odpovědných firem). Ziskové korporace se tak vydávají do vod dlouhou dobu ovládaných organizacemi neziskovými. Prozatím takřka ruku v ruce, v zájmu rozvoje občanské společnosti a lidské pospolitosti.

Bude tomu již téměř třicet let, kdy se na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru prosadil koncept trvale udržitelného rozvoje. Veřejnost si ho často spojuje zejména s ekologií, ve skutečnosti ale představuje komplexní systém zásad aplikovatelných nejen na ochranu životního prostředí, ale i na vzdělávání, kulturu, politiku či právě ekonomiku. Programy CSR, podobně jako mnohdy související projekty firemního dobrovolnictví, reagují právě na tuto stránku trvale udržitelného rozvoje. Nejdynamičtěji se tyto změny projevují v marketingu, resp. v brand managementu jednotlivých firem, avšak ani strategie lidských zdrojů neotálejí. V současnosti je firemní dobrovolnictví prezentováno i jako zaměstnanecký benefit, a dokonce prý vyhledávaný. I proto takových programů stále přibývá. Jak ale takové dobrovolnictví vnímá ekonomie?

Ekonomie nabízí (přinejmenším) dva pohledy na fungování dobrovolnictví (ať už firemní, zaměstnanecké, či individuální). Pohledem prvním, tradičnějším, nelze příliš předpokládat, že by se tržní subjekty s nadšením hrnuly do aktivit negenerujících zisk, byť by byly pro lidské společenství přínosné – neboť zkrátka nejsou rentabilní. Teorie tuto nedokonalost tržního hospodářství popisuje coby externalitu trhu, tedy jakousi nerovnováhu mezi společenským a ekonomickým přínosem podnikání všeho druhu – a nabízí i způsoby jejího řešení: společensky žádoucím, avšak nevýnosným aktivitám jsou poskytovány dotace, výnosné činnosti s negativními dopady na společnost bývají stíhány poplatky či speciálními daněmi. Takto to dnes v zásadě funguje ve většině rozvinutého světa. Otázkou je, nenastal-li čas k přehodnocení některých tradičních teorií.

Je ale možné se na firemní dobrovolnictví podívat i jiným pohledem, a to pohledem, který mu přiznává nejen společenskou, ale i ekonomickou výnosnost. Je-li firemní dobrovolnictví skutečně vyhledávaným benefitem, lze mu přiznat užitečnost při náboru či udržení si nových zaměstnanců. Navíc se pro zúčastněné firmy jedná o de facto beznákladovou investici, velmi dobře propojitelnou s team-buildingem. Dílčí proluky v práci, které dobrovolnictví eventuálně působí, zaměstnanci tak jako tak opětovně napracují; v případech, kdy dobrovolnictví probíhá mimo pracovní dobu, či v době placeného volna o nákladech nemůže být řeč už vůbec. Zdá se, že se tedy jedná se vítězství pro všechny zúčastněné strany. Spokojení zaměstnanci pomáhají dobré věci a zisky korporací nijak neklesají, naopak často rostou (přidá-li ruku k dílu i oddělení vztahů s veřejností).

Trh se totiž nepochybně mění, a tak je možné, že to, co bylo kdysi nazýváno externalitou, jí již v pravém slova smyslu není. To je na jedné straně potěšitelné, a svým způsobem to i dokazuje funkčnost liberálně pojaté ekonomiky. Stejně tak to ale nutí k zamyšlení, nakolik je výhledově efektivní a udržitelné podporovat tento segment trhu dotacemi a nakolik bude nucen na tyto změny zareagovat neziskový sektor.