(Ne)obyčejný den na infocentru pro ukrajinské uprchlíky

Ze začátku jsem na infocentrum chodila ještě s naší ukrajinskou dobrovolnicí – tlumočnicí Ljubou. Celé hodiny jsme vyřizovaly požadavky většinou ukrajinských maminek s dětmi. Sháněly jim bydlení, posílaly je pro materiální a potravinovou pomoc, vysvětlovaly, co kde najdou v našem městě. Snažily se jim pomoct obvolat banky, domluvit jim schůzky, založit účty nebo pomoct s úřady. S Ljubou jsme se prakticky nezastavily. Místo oběda jsme do sebe naházely sušenky a šly řešit další problémy.

Jeden z našich prvních zážitků byla prohlídka bytu. Ukrajinská maminka s čtrnáctiletou dcerou sháněla bydlení. Měly jsme seznam lidí, kteří nabízeli ubytování u sebe doma. Obvolala jsem jednoho pána a ten řekl, že rád pomůže, ale že se na to musíme jet nejdříve podívat, jestli se to vůbec mamince s dcerou bude zamlouvat. Uprchlíkům nabízel neprůchozí pokoj ve svém bytě. Byteček to byl velmi malý, ale čistý. Pán byl invalida, ale celkem soběstačný. Pochopila jsem, že pán velmi lpí na svých návycích, už 10 let žije sám a je zvyklý provádět všechny své činnosti ve stejný čas. Také lpí na tom, aby některé věci zůstávaly vzhledem k jeho handicapu na stejném místě.

Maminka s dcerou po pár hodinách na rozmyšlenou jeho nabídku přijaly. Neměly kam jinam jít, do té doby bydlely s dalšími jedenácti uprchlíky v bytě 3+1 u své příbuzné. Říkala jsem si, jak se tam asi s pánem sžijí, bude jim to klapat? Budou tam mít dostatek soukromí? Pánovi i mamince jsme říkaly, ať se nám ozvou, zkusíme jim sehnat ještě něco jiného, pokud si polezou na nervy. Ale nikdo mně ani Ljubě už nezavolal. Často na ně myslím, jak tam spolu asi vycházejí, zda tam spolu ještě stále bydlí... k pánovi jsem chovala velký obdiv. Uskromnit se už tak v dosti skromném bytě, rezignovat na svůj klid a tenkrát ještě zdarma poskytnout ubytování… to chce velkou dávku sebezapření. A sebezapření to chtělo i od paní s dcerou. Nastěhovat se k cizímu muži, o kterém nic nevíte? Paní se svěřila Ljubě o svých pochybách - jak vysvětlí svému manželovi, který zůstal bojovat na Ukrajině, že se přestěhovala k neznámému Čechovi?

V 9.10 mi přichází první paní – jmenuje se Tetiana. Dnes už mi po boku Ljuba nesedí. Je to maminka tří dětí na rodičovské dovolené  a když po perných dnech přišly dny klidnější, dohodly jsme se, že bude dostupná pouze na telefonu. Volám jí vždy, když řešíme nějaký netypický problém a kde je potřeba porozumět i detailům.  Paní Tetiana mi v infocentru vysvětluje cosi o doktorovi, víc nejsem schopná rozumět. Vytáčím Ljubu. Díky ní se dozvím, že má Tetiana šrouby v noze a že je potřebuje vyoperovat. Na Ukrajině měla naplánovanou operaci na březen. Bohužel ji už nestihla. Díky Ljubo, tohle bych opravdu sama nepochopila. Volám do místní nemocnice na chirurgii, ale nikdo mi telefon nezvedá, nebere mi to nikdo ani na vrátnici, ani na sekretariátu. Jsem zoufalá. Brouzdám po internetu a na stránkách Ministerstva zdravotnictví objevím informační linku pro Ukrajince. Vytáčím ji a předávám telefon Tetianě. Na infolince ji pomůžou přímo v ukrajinštině a radí ji, aby se obrátila na Nemocnici v Ústí nad Labem.  Ještě jednou vytáčím Ljubu. Nabízíme Tetianě, že ji tam můžeme domluvit schůzku a zajistit odvoz. Dobrovolníků, kteří chtějí pomáhat, je stále dost, a to i těch motorizovaných. Tetiana děkuje, vezme si číslo na Ljubu i na mě a odchází.

Dále řešíme už několikátou stížnost na ubytovnu, která po ukrajinských uprchlících vyžaduje peníze za ubytování – 200 Kč/den. Nechápu to, vždyť by měly mít smlouvu s krajem a příspěvek na ubytování za uprchlíky dostávat od nich. Volám na ubytovnu, jak to tedy je: „ My smlouvu s krajem mít nemůžeme, nejsme právnická osoba, ale fyzická.“ Ztrácím se v tom, googluju, volám na KACPU, volám na úřady, nikde s tím nemohou nic dělat. Ubytovna byla vyzvána už kdysi, aby si smlouvu s krajem zřídila. Neudělala to. Smlouva s krajem je dobrovolná. Pokud ubytovací jednotky nechtějí, nemusejí smlouvu řešit, ale pak bohužel vyžadují peníze od ubytovaných uprchlíků. Ti mohou odmítnout zaplatit, ale pak je z ubytovny vyhodí. A tak uprchlíci, kteří ještě nemají zaměstnání, musí dát veškeré peníze z humanitární dávky na ubytování. Za co budou žít?

Jednání majitele ubytovny je nemorální, ale ne protiprávní. Ubytoven, které mají smlouvy s krajem a po uprchlících nic nechtějí, je ve městě více, ale bohužel jen málokdy se jim něco uvolní. Řešením pro uprchlíky je obrátit se na KACPU, kde jim seženou jiné ubytování, ale nemůžou zaručit, že zůstanou ve městě. Umístí je tam, kde bude zrovna volno. Některé Ukrajinky už tu mají brigádu, o kterou nechtějí přijít, našly si tu nové přátele, nechce se jim opět stěhovat. Prý se rozmyslí. Poděkují a odcházejí.

Přichází mi rodina se čtyřmi dětmi. S maminkou jsme domluvili, že by jim mohla vypomoci jedna z našich dobrovolnic. Chodila by k nim na pár hodin dvakrát týdně pohrát si s dětmi. Opět vytáčím Ljubu, potřebuju domluvit den a čas, kdy se za nimi může dobrovolnice přijít podívat. Ljuba si s maminkou povídá dobrých 20 minut. Vyrozumím, že maminka si není moc jistá. Ljuba mi překládá, že má strach svěřit své děti někomu cizímu, jestli se můžu za dobrovolnici zaručit. Zaručit se mi za dobrovolnici nechce, nikdy jsem ji neviděla. Dle vedení dobrovolnického centra je to ale spolehlivá, dlouholetá a praxí prověřená dobrovolnice a má čas i dopoledne, kdy většina lidí pracuje.  Říkám mamince, že ji do ničeho netlačíme, je to jen na ní, jestli si ji bude chtít připustit do své rodiny nebo ne. Strach o děti je pochopitelný. A strach z neznámého také. Odkud se berou všichni ti, kteří chtějí pomáhat? Dělají to opravdu nezištně? Jak jim mohou uprchlíci věřit? Nyní už vím, že schůzka dopadla dobře. Dobrovolnice se mamince zamlouvala a maminka přistoupila na to, že jí bude dvakrát týdně s dětmi pomáhat. Dle mých informací spolupráce zatím funguje.

Blíží se konec dne, tentokrát mi volá Ljuba. Prý jestli nevím o bydlení pro jednu paní přímo ve městě.  Nyní je ubytovaná v rodině ve vesnici nedaleko. S hostitelskou rodinou si příliš nerozumí a navíc má ve městě práci, takže by jí nové bydlení usnadnilo život. Bohužel je všechno plné. O ničem nevím.  Ljuba za měsíc dobrovolničení v infocentru rozdala své soukromé číslo tolika Ukrajincům, že dodnes má stále co řešit. Mnoho lidí, kterým jsme pomáhali v infocentru, jí vždy, když se něco děje, volá a žádá ji o pomoc nebo o radu. I této Ukrajince změnila válka život. Sice už žije dvacet let v Čechách, ale za celý svůj život nepomohla tolika lidem jako za uplynulý měsíc. Neúnavně zvedá telefony, tlumočí, řeší nové a nové problémy a nezištně pomáhá. Díky ní může infocentrum pro uprchlíky v našem městě existovat a pomáhat.