Patron kryje záda při cestě z děcáku do života
Postavit se na vlastní nohy není snadné. A když za sebou nemáte podporu rodiny, je to ještě mnohonásobně těžší. Proto je tu projekt Patron se svými dobrovolníky. Patroni pomáhají dospívajícím z dětských domovů zvládnout přechod do samostatného života. Přinášíme Vám rozhovor s Lukášem Talpou.
Jakou roli v projektu Patron zastávají dobrovolníci?
Patroni a patronky jsou vlastně dospělými kamarády pro dospívající a mladé dospělé z dětských domovů. Jsou jejich průvodci na cestě osamostatění při odcházení z dětského domova. S dospívajícími podnikají úplně běžné volnočasové aktivity jako jsou výlety, návštěva kina či muzea, nebo si sednou někde v kavárně. Někdy jim pomáhají s hledáním brigády či psaním životopisu. Primárním cílem je vytvořit vzájemnou důvěru, která je pak klíčová při odchodu z dětského domova. V ten moment, vedle již zmiňovaných volnočasových aktivit, často dochází na podporu při hledání bydlení, práce, jednání s úřady a zvládání prvních kroků a možných nástrah, které čekají na každého, kdo se osamostatňuje. Jeden z mladých dospělých k roli patrona řekl, že mu patron kryje záda.
Kolik máte patronů a jací jsou?
V tuto chvíli máme 76 aktivních patronů a patronek. Jsou to úplně obyčejní lidé, starší 30 let, kteří jsou sami v životě již ukotvení a chtějí druhým předat něco z toho, co se na cestě životem sami naučili. A je asi důležité zmínit, že jsou mimo tzv. pomáhající profese. Tedy nejedná se o sociální pracovníky, psychology či terapeuty. Chceme, aby dobrovolníci k dospívajícím přistupovali tak říkajíc se svým selským rozumem, bez naučených postupů v práci s lidmi. Tím ovšem neříkám, že patroni a patronky nejsou na svou roli připravováni. To jsou a důkladně. I proto, že nejsou v pomáhání druhým v sociální oblasti profesionály.
Jak dobrovolníky hledáte a máte jich dostatek?
Zájemce o dobrovolnictví v Patronovi oslovujeme nejčastěji prostřednictvím sociálních sítí, Facebooku či Instagramu. Občas se nám dostane i pozornosti médií. A skvělou cestou je i doporučení od stávajícího patrona či patronky. Na otázku, zda máme dostatek dobrovolníků není snadná odpověď. V Praze a Středních Čechách je zájemců o patronství relativní dostatek, v ostatních regionech to je již horší. Dlouhodobě hledáme dobrovolníky v Ústeckém, Plzeňském a Zlínském kraji či na Vysočině. V těchto krajích je pro nás výzva dobrovolníky najít, i přesto, že jsme tímto směrem vynaložili vcelku hodně energie. Pro navázání patronského vztahu je klíčová vzdálenost mezi patronem/kou a dospívajícím, a proto potřebujeme dobrovolníky např. v Ústeckém kraji, kde je dětských domovů relativně velký počet. Zejména v příhraničí.
Jsou patroni a patronky, jak je kombinujete s dospívajícími?
Patronství je vztah jeden na jedno a důsledně zachováváme vztah muž - kluk, žena - holka. Zatím máme stále více mužských patronských dvojic. To je dáno jednak tím, že za Patronem stojí Liga otevřených mužů, a pak také tím, že první tři roky se Patron zaměřoval výhradně na kluky. Ženy své mužské kolegy v počtu ovšem již dohání.
Jak dlouho zhruba zůstávají patroni-dobrovolníci s dětmi, resp. dospívajícími v kontaktu?
Patrony a patronky připravujeme na to, že se jedná o dlouhodobé dobrovolnictví. Jde o závazek na cca. 4 roky. Není ovšem výjimkou, že vztah trvá i déle. Vlastně až do momentu usazení mladého dospělého.
S čím mají děti největší problém? A s čím dobrovolníci?
Je velmi obtížné odpovědět na otázku co je největší problém. U každého je to něco jiného. Velmi často se dospívající potýkají s důvěrou k navázání vztahu, že je ten dospělý člověk neopustí. Různých opouštění si zažili totiž často již spoustu. Při odchodu bývá výzvou nezapomenout vyřídit všechny možné úřady, nalézt bydlení, udržet si práci či ustát první případné neúspěchy. U patronů a patronek bývá výzvou např. frustrace když komunikace s dospívajícím neběží tak, jak jsou zvyklí třeba od sebe z práce, někdy bývá výzvou držet hranice, pravidla. Jako např., že za dospívajícího nesmí nic platit.
Kde všude působíte?
Působíme po celé ČR s vyjímkou Karlovarského kraje. Snažíme se být ve všech krajích, ovšem limitem je, že dobrovolníci musí jezdit na pravidelné supervize 1 za 3 měsíce a tyto supervize se konají zatím pouze v Brně, Plzni, Praze a Zlíně. Rádi bychom těchto míst měli více, ale je to, nikoli překvapivě, i otázka financí. Letos bychom rádi vytvořili supevizní hnízdo v Ostravě a Pardubicích.
Děkujeme za rozhovor i Vaši práci a přejeme, ať se Vám dál daří pomáhat při těchto náročných "prvních" krocích do samostatnosti.
„Je to jedna z nejvíce smysluplných aktivit, kterou jsem za poslední roky dělal. Mohu využít všechno, co jsem v životě zažil, co jsem se naučil, co jsem udělal. Všechno. Dobré i zlé, úspěchy i chyby.“
Jan, patron
Více informací, zdroj foto: https://ipatron.cz/
