Ideální stav? Doučování baví dítě i dobrovolníka a oba se navzájem obohacují

Člověk v tísni je dnes v rámci České republiky pojem, který zná snad každý. Můžete nám v krátkosti specifikovat, čemu se věnuje vaše liberecká pobočka?

Jako jedna z regionálních poboček máme zastoupenou většinu služeb ze sociálních a vzdělávacích programů organizace Člověk v tísni, o.p.s. Jsou to terénní a sociální programy, které pomáhají dospělým v nejrůznějších nesnadných životních situacích, dluhové poradenství, resocializace (práce s lidmi ve výkonu a po výkonu trestu), provozujeme nízkoprahový klub pro děti a mládež Vesmír v Liberci, službu Podpora vzdělávání, která se věnuje dětem na základní škole a jejich rodinám. Pak je tu terénní předškolní podpora, která má za úkol to samé, ale ještě dříve, tedy v předškolním věku dětí a poměrně nově, tj. od jara 2022, máme ukrajinskou sekci, kde se kolegové věnují válečným uprchlíkům a podporujeme i děti a mládež z Ukrajiny. To vše se odehrává především v Liberci na Frýdlantsku, Hrádecku a dluhovou poradnu máme ještě na Českolipsku.

Vy máte na starosti právě vzdělávání a doučování dětí. K tomu potřebujete dobrovolníky.  Jak taková spolupráce mezi Člověkem v tísni a dobrovolníkem probíhá?

Dobrovolnické síly si nesmírně vážíme. Díky ní jsme schopní nyní v Libereckém kraji podpořit téměř 100 dětí. Bez dobrovolníků by to nebyla ani polovina. Zájemci o dobrovolnictví k nám přicházejí z nejrůznějších míst, jsou to lidé nesmírně pestrého věkového spektra, různých zájmů a časových dispozic, přesto je pojí pár podstatných věcí – ochota pomáhat, zájem o děti, spolehlivost, věk nad 15 let a trestní bezúhonnost. Dobrovolníky vždy důkladně zaškolíme, službou je provázíme a snažíme se o ně pečovat. Ideálem, kterého se snažíme docílit je, že doučování baví dítě i dobrovolníka a oba se navzájem obohacují.

Jak je náročné dobrovolníky najít? Daří se vám jimi pokrýt poptávku po doučování?

Přestože máme dobrovolníků nyní poměrně dost, cca 40, pokrýt poptávku se nám dlouhodobě nedaří. Ve všech lokalitách pracujeme s čekací listinou, takže nové zájemce vítáme. Krátkodobí dobrovolníci k nám většinou přicházejí na praxi nebo na stáž ze SŠ nebo VŠ, ale nejsou výjimkou ani několik let sloužící dobrovolníci z řad jak studentů, tak seniorů nebo běžných, pracujících lidí, kteří si zkrátka vyčlení jedno odpoledne na doučování.

Předpokládám, že dobrovolník má při doučování na starosti jedno dítě, aby se mezi nimi vytvořil vztah…?  Jak často dobrovolník do domácnosti dochází?

Dobrovolník má na starosti většinou jedno dítě, někdo zvládne 2 (např. sourozence), každopádně vztah a důvěra mezi dítětem a doučovatelem jsou klíčové. Pracujeme většinou s dětmi velmi demotivovanými, které mají speciální vzdělávací potřeby a hendikep sociálního vyloučení, což v praxi znamená to, že přes den ve škole nezažívají mnoho úspěchu a na doučování přicházejí poměrně unavené, s poměrně nízkým sebevědomím a ambicemi. O větší výzva je, dítě podpořit, motivovat, zábavnou formou něco naučit a nebo tu být zkrátka pro něj, popovídat si s ním a naslouchat. Dobrovolník se s dítětem setkává 1x týdně po dobu 2 vyučovacích hodin a občas nad tuto frekvenci vymyslíme nějakou volnočasovou vzdělávací aktivitu.

Jak dojde k navázání kontaktu dobrovolníka s rodinou? Stalo se někdy, že si navzájem nevyhovovali?

Ano a ano J. Většinou se doučuje přímo v rodinách, což je na jednu stranu obtížnější, ale na tu druhou efektivnější. Dítě se tak učí učit se v prostředí ve kterém vyrůstá a zároveň pod ruku dobrovolníkovi mohou nahlédnout i rodiče nebo opatrovníci, kteří si mnohdy jen neví rady, jak s domácí přípravou naložit – snažíme se tzv. pedagogizovat prostředí, ať už je to vytvoření kvalitnější pracovní plochy nebo pravidelných návyků, které v lepším případě rodina později zvládne i bez naší intervence.

Velmi nám záleží na tom, aby si rodina, dítě a dobrovolník sedli, nicméně jsme jen lidé a občas se stále, že ta „chemie“ bohužel nefunguje. V tom případě není problém rodinu změnit. Děje se to častěji, než si by si někdo mohl myslet a je to dobrá věc. Kromě toho, aby si všichni „sedli“ je také důležité, na co se dobrovolník cítí po té polopedagogické stránce – matematika, čeština, 1. stupeň, 2. stupeň, živé dítě, ospalé dítě, PAS, …

Když dojde k navázání spolupráce mezi rodinou a dobrovolníkem, jak dlouho obyčejně trvá? Jsou to týdny, měsíce, roky? Máte příklady z praxe?

Nejdelší fáze je ta, před propojením dobrovolníka a rodiny. Papíry a základní pokyny většinou s dobrovolníkem zvládneme při první schůzce, nicméně ne vždy máme hned pro dobrovolníka vhodné dítě. Zní to sice zvláštně, vzhledem k tomu, že jsem hovořila o dlouhé čekací listině, ale je to tak. Dobrovolníka se snažíme zavádět do rodin, které známe a kde už jsou alespoň trošku pořešené další zakázky sociálního charakteru – bydlení, dluhy apod., aby už nám „zbylo“ „jen“ to vzdělávání a to někdy trošku trvá.

Samostatně dobrovolník v rodině funguje většinou po 3 týdnech, ale i poté je v každotýdenním kontaktu s pracovníkem, který ho a rodinu má na starosti. Většinou to funguje tak, že první společná návštěva je společná (dítě – dobrovolník – pracovník ČVT) a hodinu si připravuje pracovník, druhé doučování je také ještě ve třech, kdy už si ale hodinu připraví dobrovolník a od třetí hodiny už pomalinku opadává fyzická podpora pracovníka a dobrovolník může vyrazit sám.

Příkladů z praxe je mnoho a mnoho, ale většinou to funguje tak, jak výše popisuji. Je to osvědčený postup, který má za následek poměrně hladký průběh a předání doučovací štafety.

Jak se o vás rodiny dozví? Jsou to školy, které doporučují vaši formu doučování? Přeci jen ne každý sociálně slabý o takové možnosti ví…

Nejčastěji se o nás rodiče dozví od ostatních rodičů, kteří už v naší službě jsou. Doporučení přichází i od našich kolegů z jiných služeb, od škol, OSPODu, nebo jiných institucí. Každopádně klíčový je zájem samotných rodičů – zájemců. Klienty aktivně neoslovujeme a nikoho do spolupráce nenutíme – to by nebyl dobrý začátek už tak někdy náročné služby. O službě tu a tam informujeme v mediích a na sociálních sítích, působíme přímo v terénu, kde můžeme službu nabídnout dalším potřebným. Snad se tedy o nás ví dostatečně.

Jak na doučování reagují rodiče? Četla jsem na vašich stránkách, že je záhodno, aby se do výuky také zapojovali. Daří se to?

Většinou reagují moc hezky, bývají moc vděční za pomoc. To, jak se zapojují záleží na jejich kapacitách a je to různé. Někdy je práce a komunikace ztížená náročnými okolnostmi, hlubokými a dlouhodobými problémy, a z toho plynoucí kolísavou motivací, ale s tím se musí počítat.

A jaké jsou zkušenosti se samotnými dobrovolníky…. znáte jejich motivaci?

Práce a setkávání se s dobrovolníky mě opravdu baví. Jsou to skvělí, mnohdy velmi zajímavé lidé. Na motivace a dojmy dobrovolníků se rádi a často ptáme. Většinou přicházejí s tím, že chtějí fyzicky, osobně pomoci, vnímají vzdělávání jako důležité téma nebo mají blízko k práci s dětmi. Postupem času mnohdy nacházejí další přidané hodnoty. Nejradši mám takové ty „aha momenty“, kdy dobrovolníci pochopí, že se v srdci Evropy žije i jinak, než je běžně vidět. Dobrovolníci se toho také během doučování a komunikace s rodinou mnoho naučí, což jsem moc ráda.

Daří se doučovaným dětem vlivem doučování ve škole zlepšit?  Nestává se, že je do doučování tlačí pouze rodina?

Ačkoliv je někdy reálným cílem to, že se situace dítěte nezhorší, máme i mnoho příkladů toho, jak moc doučování, individuální přístup a důvěra někoho druhého pomáhá ve vzdělávacím procesu a ve zlepšení školních výsledků. Je hezké vidět pokroky dítěte a sledovat to, jak se např. začíná více těšit do školy, ale to co učíme dobrovolníky jako první je to, že je třeba mít reálná očekávání a cíle a dítě ani sebe nepřehlcovat. Ačkoliv je toho mnohdy nesmírně mnoho k dohnání do školy, často je mnohem větším přínosem pro dítě to, že mu někdo věnuje 90 minut svého času, zajímá se o něj, nesoudí ho, důvěřuje mu a podporuje ho. To je něco, na co se nezapomíná a někdy to je více, než jednička z diktátu.

S rodinami si nastavujeme pravidla a snažíme se je také učit to, že tlaku máme všichni dost a není třeba ho přidávat – stejně to nikam nevede. Samozřejmě někdy se stane, že rodiče na dítě tlačí, ale často je to tím, že oni samy měli nepěkně zkušenosti a vzpomínky ze vzdělávacího procesu a předávají jen to, co bylo dáno jim. S tím se ale také dá pracovat.

Nyní jste asi také hodně v kontaktu s ukrajinskými uprchlíky. DO jaké míry nabízíte doučování právě jim? 

Ano, ukrajinští uprchlíci jsou poměrně nově naše cílová skupina. Kromě terénní podpory, kterou má u nás na starosti samostatné oddělení o 4 kolezích se věnujeme doučování a podpoře mladistvým, tj. středoškolákům. Výraznou, potřebnou a velmi kladně klienty hodnocenou součástí naší práce s ukrajinskými uprchlíky je i činnost terapeutická.

Moc děkuju za rozhovor a budu držet palce, aby se další dobrovolníci jen hrnuli!

Pokud vás rozhovor zaujal a měli byste chuť si takové dobrovolnictví vyzkoušet, obraťte se na:  hana.dostalova@clovekvtisni.cz