Dobrovolně do boje

S jakými představami jste do dobrovolnické činnosti šel?

Vše se odehrálo rychle, nestihl jsem mít očekávání. Na internetu jsem zahlédl výzvu Uherskohradišťské nemocnice, že kvůli nedostatku personálu hledají dobrovolníky. Spojil jsem se s ředitelem Petrem Sládkem a požádal ho, jestli bych mohl přiložit ruku k dílu a současně o tom psát. Naštěstí ho to zaujalo a dokonce mi rozepsal směny v různých odděleních, abych poznal, jak koronavirus dopadá na různé lidi v nemocnicích jinak. Pak to šlo ráz na ráz. Našel jsem si ubytování blízko nemocnice, koupil si zdravotnické gumové boty a v šest ráno nastoupil. Stejný postup jsem zvolil i u Domova pro seniory ve Dvoře Králové. Tam mi pomohlo, že ředitelka Ludmila Lorencová znala mé zápisky z nemocnice, tedy věděla, co ode mě může čekat. V obou případech jsem se zpočátku nejvíc bál toho, jak mě personál jako novináře-dobrovolníka přijme a jestli budu užitečný.  

Kolik času jste na těchto pozicích strávil?

V Uherskohradišťské nemocnici jsem strávil týden. Pracoval v tzv. „coviďárně“, což bylo oddělení vyhraněné pro pacienty nakažené covid-19, dva dny na ARO, u saniťáků a v mikrobiologické laboratoři. Pravda, v laboratoři jsem se spíš vyptával a snažil se personálu spíš neplést se pod ruce. V domově pro seniory, který se během jednoho dne ocitl v karanténě, jsem pracoval tři dny. Ani na jednu svou dobrovolnickou misi nezapomenu.

Co Vás na obou místech nejvíc překvapilo? 

Překvapení jsem zažíval neustále, jsem nemocnicemi a domovy pro seniory totiž nepolíbený. Snažil jsem se co nejvíc pomáhat a u toho si povídal s personálem. Spíš tedy poslouchal. A to, co jsem slyšel, mi přišlo fascinující. Sestřičky, ošetřovatelky, sanitářky, doktorky i uklízečky byly mimořádně otevřené. Vyprávěly mi, jak se navzájem podporují, jak jsou unavené, jak sotva vidí své děti, jak to koulejí s manžely, protože nejsou doma. O tom, jak nemůžou chodit na nákupy, jak se bojí, aby nenakazily sebe, a tudíž někoho blízkého. Prostě o obyčejných věcech. A já o tom psal.

Jaké okamžiky byly nejtěžší?

Nejtěžší momenty? Asi třetí nebo čtvrtý den v nemocnici. Už od rána to nevypadalo dobře. Pacienta, s kterým jsem si den předtím dlouze povídal, jsem odvážel v těžkém stavu na ARO. Pak  druhého. Odpoledne zemřela pacientka a já pomáhal sestřičkám. Dopadlo to na mě. Ten den jsem odešel z práce dřív. Dorazil do pensionu, začal sepisovat zápisky a začaly mi téct slzy. Nešly zadržet. Prostě ty emoce musely nějak ven.   

A jak moc byla tato práce dobrovolníka náročná nejen po psychické, ale i po fyzické stránce? 

Co já, já jsem byl mezi nimi jen pár dní. Je spíš s obdivem, jak tuto mimořádnou dobu zvládá personál nemocnic i domovů pro seniory. Zvládnutí coronavirové pandemie stojí zejména na nich a jejich péči a odhodlání. O ně mi šlo. Jim dát slovo.

V čem vidíte přínos, doporučil byste tuto zkušenost i dalším zájemcům, poradil jim něco? 

Byla to skvělá zkušenost. Čísla, statistiky, grafy, které denně čteme v médiích, najednou vidím jinak. Vidím za nimi všechny ty tváře, kterým jsem se snažil jako dobrovolník pomoci. Doporučení nebo rady? Snad jen, uvažuje-li někdo o dobrovolnické pomoci, ať neváhá a nastoupí.

Děkujeme za rozhovor a ať se Vám daří! 

Články "z terénu" od reportéra Jana Nováka najdete zde: 

https://www.seznamzpravy.cz/autor/jan-novak-722

Foto: Jan Novák