Kam jsem se to dostala?

Co bychom očekávali po zhruba půlroční práci na projektu? Nejspíš nějaké výsledky, posun. Upřímně řečeno, nic z toho se u nás nedostavilo. Velká škoda…

Náš projekt má dvě hlavní části – besedy ve školách a tvorbu krátkých filmů. Zní to docela jednoduše a vlastně to ani tak složité není. Stačí nápady, zápal a dobrá organizace chodu věcí. Jenže to by musela v naší asociaci fungovat komunikace. Naprosto syrovým pohledem na věc mohu dosavadní práci na projektu popsat jedním slovem: zklamání. Zklamání ne proto, že jsem neustále pracovala přesčas, že jsem se musela vyznat v neučesaných pokynech, které jsem dostávala od vedení, nebo že můj supervizor byl úplně odstřižen od projektu, který má koordinovat, což ústilo v to, že jsme si v našem 4členném týmu informace skládali jako puzzle, ale proto, že veškerá motivace, snaha, iniciativa a vášeň, kterou jsem do projektu vložila, byla zadupána do země. Hodiny strávené nad tvorbou grafiky, propagace, informačních knížeček, které měly pomáhat!, byly k ničemu. Příprava besed do škol, které měly mít (ovšem, podle mě) hlavně edukativní charakter, byla zbytečná. Když totiž nevíte dne ani hodiny, když vám plánují až 4 besedy na stejný čas, přičemž samozřejmě v různých koutech země, když vám tvrdí, že obsah má být to, ale večer před akcí se dozvíte, že budete dělat něco jiného, když jste připraveni v angličtině už opravdu na jakýkoliv workshop, ale den předem se zprostředkovaně dozvíte, že má být v němčině, nebo francouzštině, ve výsledku ovšem nejlépe v lucemburštině, co asi tak můžete dělat?

A všechna tahle váha dopadá na vás a vy si říkáte, že je to asi špatně, ale už ani nevíte, kde je nějaká norma pro to, co je v pořádku. A všichni okolo vás jsou unavení, zdrcení, na pokraji vyhoření, ale proč? Proč se tohle musí dít, když máte v rukou vážně hezký projekt, který může mít velký dopad na mládež a který jim pomůže se i umělecky/dokumentaristicky se realizovat?

Kdybych měla vypsat všechno, co je na mé dobrovolnické zkušenosti špatně, asi bych se nedopsala konce. A o druhé fázi projektu můžu říci jen to, že dost možná žádné filmy nebudou. A čí to bude chyba? Vinu u nás vždycky schytávají v první řadě pracovníci, hlavně ti, kteří na projektu ani nepracují, dále my, dobrovolníci, no a pak už snad jen lidi, kteří se projektu možná někdy někde dotkli, ale už jsou dávno pryč. Parádní logika!

Nemyslete si, situaci jsme se pokusili řešit: nejprve uvnitř asociace – bez odezvy, potom mimo asociaci, to už jsme ale všichni věděli, že to může být jen horší. A také je. Nebo ne? Já se alespoň utvrdila v tom, že tahle asociace není pro mě, stejně jako by nebyla žádná taková, které vládne manipulátor, kde se lže, vyhrožuje a intrikuje, a to i když je to na úkor jejího fungování. Myslela jsem si, že jsem ještě nikdy nebyla tak zhnusená, jako když jsem poslouchala ten výplod plný protiřečení, nepravd a nenávisti, který plynul z úst našeho vedoucího, když byl konfrontován, ale to jsem se mýlila, neboť takových výstupů, a ještě horších, přišlo v dalších dnech hned několik. Tak takhle nám to vygradovalo, takže, co bylo dál? Kde jsme teď?

Řekněme, že teď je tu relativní klid, veškerá komunikace mezi mnou a vedením skončila (zaplaťpánbůh), jenomže spolu s tím byl nejen mně, ale i celému týmu projekt v podstatě odebrán. Pokud teď ještě na projektu něco dělám, můžu si být jista, že to bude vedením celé přeryto, budou tam chyby, bude to zmatek a já se budu stydět, že tohle je produkováno v místě, se kterým jsem spojována. Zkusila jsem to v dobré víře asi dvakrát, a už to znovu neudělám.

Závěrem vám povím, že mám teď vlastně relativní volnost, pracuji na ostatních projektech, svých projektech a věnuji se seberozvoji, nicméně cítím – a že mě to znatelně nepříjemně lechtá někde vzadu v žaludku – že je to jen ticho před bouří.