Tři týdny u českých krajanů v Brazílii. Workcamp v Bataypoře.
Věděli jste, že uprostřed Brazílie se nachází město s českými kořeny? Dokonce probíhá partnerská spolupráce, kdy tam každoročně na tři týdny přijedou dva dobrovolníci z Česka a naopak k nám dorazí brazilští dobrovolnící. Alžběta právě takto vyrazila do Bataypory toto léto.
Stejně jako moje přihlášení na workcamp v Bataypoře probíhalo bez velkých příprav, plánované věci před odjezdem jsem příznačně zvládla jen z části. Stihla jsem předodjezdové školení INEXu a poslední den před odjezdem si zařídit pojištění, na rychlokurz portugalštiny zbyl bohužel čas až na letišti. I když nejde vše podle plánu a není do puntíku přichystané, nejdůležitější je dát se do pohybu. Z Jižních Čech jsem vyrazila do Brazílie ve čtvrtek večer, nejprve autobusem na Mnichovské letiště, odkud jsem letěla s přestupem v Atlantě do Sao Paola, kde jsem přistála v sobotu ráno.
Na letišti v Sao Paolu jsme měli domluvený sraz s Markem, mým workcampovým kolegou. Workcamp v Bataypoře je specifický tím, že je určený pouze pro dva české dobrovolníky. Tím pádem samozřejmě přišly obavy, kdo bude ten druhý člověk, se kterým budu trávit další tři týdny každý den. I přes to, že jsme se Markem potkali před workcampem jen krátce, myslím, že jsme vytvořili dobrý tým spoludobrovolníků a spolucestovatelů.
Z letiště jsme se společně vydali do Sao Paola, kde jsme měli den a půl na přenocování, rozkoukání se v Brazílii a proběhnutí malinké části centra tohoto megaměsta. Po překonání menších praktických překážek jako získání SIM karty, výběr hotovosti, placení kartou atd., jsme se v sobotu večer vydali nočním autobusem na cestu do cíle – města Bataypora ve státě Mato Grosso do Sul. Se svítáním jsem se probudila přímo uprostřed řeky Paraná, na mostě, který má několik kilometrů a který nechal postavit J.A. Baťa. Dál jsme pokračovali do Bataypory po úzké nekonečně rovné silnici zemědělskou krajinou, kde byly z autobusu vidět jen krávy a všude červená zem, jinak nikde ani noha. Padla na mne trochu tíseň a pocit, že jedeme pustinou na konec světa, kde budeme muset zůstat tři týdny.
Nemohla jsem se mýlit víc a když nás po příjezdu vyzvedla paní Nida Trachta, která nás měla během workcampu na starost, se svým bratrem a manželem, bylo mi hned jasné, že Bataypora bude malebné a roztomilé městečko. Kromě rušnější hlavní třídy je město velmi klidné a přívětivé, stejně jako místní, kteří často jezdí po ulicích na kole a dost často se zastavují jen tak s někým prohodit pár slov nebo jen pozdravit.
Město, kde v současnosti žije asi 6000 obyvatel, založil roku 1954 J.A.Baťa jako vyvrcholení svého velkolepého kolonizačního plánu. Místem našeho působení bylo Centrum paměti Jindřicha Trachty, který byl dalším českým spoluzakladatelem města a významně se podílel na jeho rozvoji. V centru se nachází archiv dokumentů týkajících se počátků Bataypory a zakládání města, rozsáhlá knihovna různojazyčných i českých knih a drobná expozice pro veřejnost. Postupné poznávání českého otisku a toho, co bylo před ním, jak k němu vlastně došlo a co z něho dál zůstává, se pro mě díky vyprávění místních a archivu v Centru Jindřicha Trachty stalo jedním z největších dobrodružství celého projektu. Český element je v Bataypoře celkem nenápadný a o to více překvapí, když prodavačka v galanterii bez zaváhání začne konverzaci kombinací portugalštiny, češtiny, španělštiny a angličtiny nebo když jen tak někdo na ulici zařve: ahoj!
Náš každý všední den v Bataypoře vypadal celkem podobně. Bydlela jsem v pokojíčku u Nidy doma, kde jsme se sešli každé ráno na snídani. Kromě mě, Marka a Nidy dorazil většinou ještě někdo z velké rodiny Trachtů a místní učitel češtiny Matouš, který v Bataypoře pobývá dlouhodobě a který nám velmi pomohl s překladem a osvětlením brazilských reálií. Ještě před snídaní se tradičně velmi dlouho a pomalu srká brčkem čaj z yerba maté, postupně zalévaný horkou vodou. Během snídaně jsme si povídali a řešili, co budeme mít během dne na práci. Naše pracovní náplň se měnila podle toho, s čím bylo zrovna potřeba pomoci. Během třech týdnů workcampu jsme uklízeli zahradu a archiv v centru, vozili hnůj na zahradu, sázeli kytky, pomáhali s přípravami každoroční oslavy a mše Pražského Jezulátka a nebo zdobili Centrum malbou motivů ze Slovácka, odkud pocházel Jindřich Trachta. Ve volném čase jsme chodili na procházky nebo projížďky na kole v okolí nebo vařili české jídlo. O víkendu jsme byli na výletě v sousedním městě Nova Andradina a na projížďce na řece Samambaia.
Bataypora, místní obyvatelé i atmosféra místa mě okouzlili a jsem vděčná za příležitost zažít je prostřednictvím workcampu. Nevím, jestli se někdy podívám zpátky, ale vy určitě jeďte a pozdravujte ode mne.
Alžběta Bláhová
Projekt workcampu v Bataypoře za účasti českých dobrovolníků dlouhodobě slouží k posilování vazeb mezi Českou republikou a komunitou českých krajanů v Brazílii. Dobrovolníci se v rámci projektu podílejí například na zvelebování Pamětního Centra Jindřicha Trachty, zahradnických pracích nebo pomáhají s úpravou náměstí. Nejdůležitějším aspektem projektu je však prohlubování vzájemného poznávání kultur, kdy je místní komunita díky setkání s českými dobrovolníky více motivovaná zajímat se o své kořeny a původ města. Více informací o projektu naleznete na stránkách organizace INEX - Sdružení dobrovolných aktivit.
Výjezd Marka a Alžběty se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
