Workcampuju: Hvězdy a cihly

„Dobrodružství začíná tam, kde končí plány.“ – věta, kterou napsal Reinhold Ressner, horolezec, který zdolal všech 14 osmitisícovek světa, a zároveň věta, jež mě provázela tyto prázdniny na mých cestách. Jmenuji se Anežka Skřivánková, v červnu mi bylo 17 let, chodím na pražské gymnázium a už od mala jsem toužila prožít své malé dobrodružství. Byl to můj sen z dětství, jet do neznáma za dobrovolnictvím, a tento rok jsem se ho rozhodla uskutečnit. Mojí hlavní motivací bylo překonat strach z neznámého, abych nakonec viděla, že vůbec nebylo čeho se bát. Věděla jsem, že bych poprvé chtěla jet do Francie - země, která ke mně už dlouho mluví svojí kulturou, a já zas, jakoby na oplátku, se snažím mluvit jejím jazykem. Od začátku mojí výpravy, kdy se cesta dosti odklonila od mých plánů, přes samotné tři týdny na workcampu, až po cestu zpět, na které mě čekalo nečekané inspirující setkání, jsem se nepřestávala divit, že se tohle všechno děje právě mně.

Samotná cesta mi přinesla nespočet zkušeností a humorných příhod, kdy jsem se vlastně poprvé tak trochu oťukávala s prostředím cizí země, ve které od teď strávím tři týdny. Let měl zpoždění, což znamenalo, že mi vlak ujede a můj předem z domova koupený lístek propadne. Hned po příletu do Toulouse jsem běžela na autobus, který mě měl dostat na vlakové nádraží, odkud, jak jsem doufala, stihnu následující vlak do malého městečka Pamiers. Shodou náhod a za pomoci vstřícných lidí jsem se dostala na vlakové nádraží, kde na mě ovšem čekala další překážka. Čekací hala na prodej lístků byla tak plná, že jsem byla ráda za své skromné místečko v rohu, kde jsem s číslem 1038 pomalu ztrácela naději, že na mě kdy přijde řada. Už jsem začínala přemýšlet, kde strávím noc, až mi ujede i tento poslední vlak, když v tom se stalo něco naprosto nečekaného. Přistoupil ke mně muž s ešusem, karimatkou, rozložitým batohem podobný tomu mému, a bubínkem. Jako zjevení mi věnoval svůj čekací lístek a odešel. Díky tomuto neznámému pocestnému jsem na řadu přišla za pár minut a vlak jsem stihla. Od té chvíle věřím na zázraky a nepředvídatelně šťastné náhody při cestování.

Domnívala jsem se, že cesta bude mým cílem, avšak záhy jsem se přesvědčila o tom, že je to ta nejmenší část celkové zkušenosti. Bylo nás 15 dobrovolníků, s vedoucími 18. A naší pracovní náplní se stala stavba zdi nedaleko místní katedrály v Pamiers. Nejprve jsme museli společnými silami odstranit hromadu těžkých kamenů, rozlámaných cihel, klacků a hlíny, abychom poté začali budovat onu zeď. V porovnání s ostatními dobrovolnickými projekty práce nebyla nijak zásadní, i přesto si ovšem myslím, že nás mohla mnoho naučit. Šlo o to, abychom se spolu uměli domluvit; uznat, když jsme se na něco necítili; ale také se naopak nebát zapojit do práce, když se objevil nápad, který by ji značně ulehčil. Byli jsme tak trochu závislí jeden na druhém, neboť jsme se i přes únavu snažili být v dobré náladě a pokud možno najít při práci i zábavu. Pro mě to byla zajímavá zkušenost i z toho důvodu, že jsem nečekaně objevila své zednické nadání, a tak jsem se naučila spoustě dovedností, které se mi rozhodně v životě budou hodit.

Za tři týdny jsme toho ovšem vedle práce zažili mnohem více, z části díky neobvyklým podmínkám, ve kterých jsme se ocitli a ve kterých jsme měli přežít. Například sprchy, které vypadaly asi takto: tři stěny dřevotřísky tvořící jakýsi nedokončený obdélník stojící na louce kousek od našich stanů, plachta jako závěs pro větší komfort, na zemi dřevěná paleta, aby se nohy nenořily do bahna, hadice s vodou, voda ledová v chladný večer, horká v parný den. Brzy jsme si ji všichni oblíbili, po pár dnech už jsme to brali, jako bychom se nikdy nesprchovali v ničem jiném. Naopak jsme přemýšleli, jaký to asi bude pocit, až se nebudeme moci při sprše dívat na hvězdy nebo až kolem nás nebudou lítat brouci.

Po dobu campu jsme si sami vařili, sami uklízeli a sami přicházeli s nápady na aktivity, které bychom mohli podniknout. Hned třetí den na mě přišla řada s vařením, a tak jsem poprvé ve svém životě vařila lečo pro 18 lidí. Byla jsem jediná Češka, nikdo o podobném jídle v životě neslyšel, nikdo jeho název neuměl ani vyslovit. I přes pochybnosti jsem se nakonec tento nikomu neznámý pokrm rozhodla uvařit.  Překvapením pro mě bylo zjištění, že jsme ten den hostili i majitele domu s ženou. Nakonec ale vše dobře dopadlo, sympatický majitel domu na mě po jídle s úsměvem ukázal palec nahoru, všem chutnalo.

Pamatuji si, že poprvé jsem o sobě prozradila, že trochu rozumím a mluvím francouzsky, na konci prvního týdne při přípravách na večeři. Stala jsem se součástí skupiny Francouzů, kteří se bavili o ranním nákupu cihel. Vedoucí zmínil, že druhý den brzy ráno pojede s pár lidmi pro cihly, a zavtipkoval, že bych já měla jet s nimi. V duchu jsem se zasmála, neboť nikdo netušil, že rozumím tomu, o čem se v nadsázce baví. Věděla jsem, že vtip oplatím vtipem. Ještě ten večer jsem jakoby nic poprvé promluvila francouzsky a zeptala se, jestli bych zítra tedy mohla jet s nimi nakoupit cihly. Vedoucí překvapeně kývnul, souhlasil. Od té doby mi pomáhal s mojí francouzštinou a díky tomuto odvážnějšímu kroku celý workcamp nabral na ještě větší jedinečnosti.

Po celé tři týdny jsem totiž měla pocit, jako by se všechno den ze dne měnilo k lepšímu. S lidmi jsme si rozuměli více a více, hráli jsme hry, navštívili místní festival, povídali při nejrůznějších situacích, … A to vše v uvolněné atmosféře kolektivu, kde si každý přirozeně našel svoje místo. Zajímavé pro mě bylo, když jsem se jako člověk věřící v křesťanského Boha setkala s klukem mého věku věřícího v boha Alláha. Uvědomila jsem si, jak si náboženství mohou být blízká, když se setkají dva lidi bez zášti a se snahou o porozumění. Skamarádili jsme se a on mi jako projev důvěry pustil zpěvy z Koránu, což jsem brala jako velice výjimečnou poctu.

Jednou jsme se s mojí kamarádkou, se kterou jsem sdílela stan, rozhodly, že strávíme noc pod širákem. Byla tma, ale teplo neustupovalo, i proto jsme si vzaly spacák, karimatku a šly si lehnout na terasu několik metrů od stanu. Moci ležet pod tou nekonečně modrou tajemnou oblohou s tisíci a tisíci jiskřičkami, které se zdály svítit jen pro náš údiv, bylo asi tím nejhlubším momentem, který se mi vepsal do paměti. V té chvíli mělo všechno svůj smysl, aniž by se muselo cokoli říkat. Žádná slova, pouze ticho. Dodnes žasnu nad tím, jaký vliv má na člověka noční obloha.

Poslední dny už jsme si začali všichni uvědomovat skutečnost blížícího se loučení, nebe se zatáhlo, všechno se ztišilo, jen občasný déšť. Řekli jsme si, že každý každému napíše dopis na rozloučenou, který si přečteme po návratu domů. A tady odtud už je pro mě těžké psát, co jsme prožívali. Zabalili jsme, dojeli na nádraží, na letiště, kde jsme se rozloučili.

Mne ovšem na cestě zpátky opět potkalo něco, nebo spíš někdo, koho já jsem rozhodně potkat nečekala. V letadle jsem našla svoje místo vedle sedadla domnělého Američana. Otevřela jsem obálku s dopisy a začala číst, následně, trochu přecitlivěle, plakat. Obrátila jsem se k spolusedícímu a anglicky ho oslovila, zda nemá kapesník. Anglicky mi odvětil, že má, nabídnul mi a pak mi řekl, že je Čech a mluví česky. Musela jsem se v duchu smát a radovat. Pro nás oba to totiž byl po dlouhé době první rozhovor v češtině. Po celou cestu z Paříže až do Prahy jsme se nenuceně bavili o cestování, odvaze a mlhavých plánech do budoucna. Ani jeden z nás totiž netušil, co ho v životě potká po přistání.  S úsměvem jsem pak koukala z okýnka na červánky a v mojí mysli se ozvala věta, která ke mně mluvila mnohem blíže a osobněji, než kdy dříve: „Dobrodružství začíná tam, kde končí plány.“

Anežka Skřivánková

 

WORKCAMPY – KRÁTKODOBÉ DOBROVOLNICKÉ PROJEKTY:

Workcamp je skvělou příležitostí, jak přispět na dva až tři týdny k dobré věci, poznat nové přátele z celého světa a něčemu novému se naučit.  Ať už v Česku nebo ve více než 70 zemích světa se můžete v mezinárodním týmu dobrovolníků podílet na obnově památek, ochraně přírody, pomoci druhým a mnoha dalších projektech. Ve volném čase si pak užijete spoustu zábavy při poznávání okolí, hraní her, lenošení nebo třeba vaření s ostatními. Více informací naleznete na webu INEX-SDA.