Dobrovolníci v Dobromysli: někteří začínají rozhovorem s pacienty, jiní s nimi chtějí rovnou tvořit
„Dobrovolnictví mě lákalo delší dobu. Být prospěšná pro druhé. Mým cílem byla liberecká nemocnice, proto Dobromysl. Chodím na následnou péči, časem třeba vyzkouším i zbylá dvě oddělení. U Dobromysli jsem přes půl roku. Do nemocnice chodím jednou týdně na 1 až 1,5 hodiny. Vždy jde o komunikaci na pokoji, někdy s procházkou na chodbách. Někteří klienti jsou komunikativní a ráda vidím, že je návštěva potěšila. Mám radost, že oni mají radost.“ Tak shrnuje své zkušenosti dobrovolnice z Dobrovolnického centra Dobromysl, které propojuje dobrovolníky a pacienty z Krajské nemocnice Liberec a.s.
V liberecké nemocnici má dobrovolnické centrum Dobromysl dlouholetou tradici, je tu již 15 let. Od roku 2020 je součástí Střediska podpůrné péče. Pracovníci střediska poskytují psychickou a duchovní podporu v péči o pacienta. Tým tvoří nemocniční kaplani, zooterapeutka se svými zvířaty, vedoucí střediska a interventka v jedné osobě, a také Dobromysl s koordinátorkou dobrovolníků Václava Fotrová. Právě ta mi věnovala čas, aby nám dobrovolnické centrum představila.
DOBROVOLNÍKEM V DOBROMYSLI
Dobrovolník v Dobromysli zprostředkovává hlavně sociální kontakt dlouhodobě hospitalizovaným pacientům. Může si s nimi povídat, hrát stolní hry, vyrábět různé dekorace (práce s papírem, keramika), zapojit se do pečení apod. Václava Fotrová k tomu dodává: „Někteří začnou jen rozhovorem a postupně se zapojí i do dalších aktivit. Další chtějí s pacienty rovnou něco tvořit. Každý je jiný.”
Nejstálejší jsou dobrovolníci středního věku a senioři. Středoškolští studenti také rádi dobrovolničí, spolupracujeme většinou jen pár let. Pak se vydávají na další studijní etapu, nebo se usadí. „Mladí dobrovolníci jsou úžasní a pracovití. Zapojí se do procesu a dobrovolničí s nadšením. A jak to bývá v životě. Osamostatní se, zakládají rodiny a je krásné vidět, jak ten život plyne. Nyní máme čtyři dobrovolnice na MD, ale dobrovolnickou činnost nechtějí přerušit,” pochvaluje si koordinátorka.
Jak si pacient dobrovolníka vybere? Nebo si dobrovolníka vybírá pacient? „Snažíme se, aby nedošlo k citové újmě, citovým vazbám, a to nejen našim dobrovolníkům, ale také pacientům. Doporučujeme pacienty střídat. Některé pacienty navštíví dobrovolník jednou, jiné víckrát. V rámci hospitalizace je dlouhodobé navštěvování prakticky nemožné,” vysvětluje Fotrová. Největší zájem o dobrovolníky je na oddělení následné péče, ale dobrovolnictví funguje i na oddělení spinální jednotky a na dětské psychiatrii.
Dobrovolníkem se stanete snadno. Nejdříve je nutné absolvovat úvodní pohovor, kde s koordinátorkou prodiskutujete Vaše představy a dozvíte se více o reálných možnostech centra. Po uzavření dohody o dobrovolnické činnosti budete zaškoleni dle daného oddělení, kde budete svou činnost vykonávat. Václava Fotrová dodává: “Školíme kodex dobrovolníka, mlčenlivost dobrovolníka a mimo jiné i bezpečnost práce a požární ochrany. Na oddělení dětské psychiatrie je ještě pohovor s paní psycholožkou. Na oddělení spinální jednotky je nutné zaškolení práce při manipulaci s vozíkem, na kterém sedí pacient.” Pokud už jste rozhodnutí, kontaktujte Václavu Fotrovou e-mailem: dobromysl@nemlib.cz.
ÚSKALÍ DOBROVOLNICTVÍ
Slýchám z různých stran, že dobrovolnictví je v těchto letech v útlumu, že covid sice ukázal velkou sílu dobrovolníků, kdy se vzedmula vlna solidarity a lidi si začali navzájem nezištně pomáhat, ale také zpřetrhal sítě dlouhodobě fungujících dobrovolníků, dobrovolnických organizací a cílových zařízení. Tato síť se velmi těžko a pomalu látá. Situace negativně zasáhla zvláště nemocnice, kde se kontakty mezi dobrovolníky a pacienty přerušily na delší dobu než jinde. Václava Fotrová situaci ale tak černě nevidí: „Pár měsíců po mém nástupu začal covid. A to je kapitola sama o sobě. Lidé pomáhali, jak to šlo a všude. Co bude, co můžeme... Nyní jsme teprve pár měsíců ve stabilizované situaci. Rozjíždíme se v normálu. Všichni jsou více ostražití, uzavření, ale stále jsou to lidé a vždy se domluvíme.”
Dalším úskalím bývá financování dobrovolnických organizací a složité hledání prostředků k jejich chodu. I Václava Fotrová zmiňuje, že tento faktor je složité řešit. Dobrovolníci sice pracují bez nároku na mzdu, provoz včetně zajištění pomůcek pro různé aktivity ale může být finančně náročný. Zároveň hned dodává: „Dobromysl má to štěstí, že nutné výdaje na program jsou pokrývány z více zdrojů. Nedostatek prostředků není to, co řešíme. Pokud v nějaké činnosti vidíme smysl, tak na to prostředky dokážeme sehnat.”
