Dobrovolnictví na onkologii? Jde to!

Co Vás motivovalo stát se dobrovolnicí Amelie?

Bylo to v době, kdy jsem začala mít víc volného času, protože synové už odrostli. Věnovala jsme se tehdy pletení bačkůrek a čepiček pro nedonošená miminka v olomoucké nemocnici. Jednou jsem v novinách zahlédla inzerát Amelie, že se hledají dobrovolníci pro pacienty k lůžku. Ještě dnes si vzpomínám na dobu, i když už to je víc než třicet let, kdy jsem sama čelila onkologickému onemocnění, jak dlouhé dny v nemocnici jsou a jak mi pomáhalo tvoření. A tak mě napadlo, že bych mohla právě pletení přinést mezi onkologické pacienty.

Takže jste uviděla inzerát a věděla, že to je ono.

Když jsem ho uviděla poprvé, moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Léčba, i když úspěšná, si vzala svou daň. Mám problémy s výslovností i se sluchem, takže kdo na mě není zvyklý a slyší mě poprvé, často mi nerozumí, nebo zase já jemu.  Za pár dní jsem ale uviděla inzerát znovu a řekla si, že by to mohlo být znamení. Nemocniční prostředí mě vždycky přitahovalo. Tehdy jsem jako pacientka ležela na ORL, na onkologii jsem jen docházela na ozařování, takže nikdy jsem neviděla lůžkovou část a celé zákulisí. A najednou tu byla možnost si to všechno v rámci školení dobrovolníků prohlédnout.

A jaké to nakonec bylo?

Kolem rakoviny je pořád hodně zkreslených představ založených na strachu. Lidé si ji hned spojují se smrtí a malou šancí na vyléčení (alespoň tehdy). Možná je to i tím, že člověk se díky léčbě hodně změní a okolí na to neumí tak rychle reagovat, neví, jak s nemocným komunikovat. Dnes už je ale informovanost daleko větší, léčba pokročila kupředu a vyléčených pacientů přibývá. A protože jsem si nikdy nepřipouštěla hrozbu této nemoci, nedělalo mi pak problém pacienty navštěvovat.

Prošla jste tedy povinným školením, a pak jste začala pravidelně docházet do nemocnice. Jak to vypadalo?

Já jsem do toho šla s hlavním záměrem – tvořit. Na komunikaci u lůžka jsem se zatím necítila, i když ani ta na sebe nenechala dlouho čekat. Obvykle jsem obešla všechny pokoje na oddělení a pozvala pacienty k společnému tvoření. Když nikdo zájem neměl, přidala jsem se k jiné dobrovolnici, prošly jsme všechny pokoje, povídaly si s pacienty nebo jsme si zahráli nějakou společenskou hru. V současné době už jsem docházku do nemocnice omezila, takže výtvarné tvoření tam trochu uvadlo. Na druhou stranu rozkvetla práce přímo na ambulanci, kde od nás pacienti mohou dva dny v týdnu dostat zdarma občerstvení, slyšet vlídné slovo a hned jim to dlouhé čekání líp uteče. Já jsem teď svoji aktivitu přenesla přímo do Centra Amelie, kde vedu pravidelné výtvarné dílny, kam mohou docházet všichni onkologicky nemocní i jejich blízcí.

Stalo se vám někdy, že vás v nemocnici nějaký pacient odmítl?

Mnohokrát. Někdy nás posílali pryč, jen co jsme vešli do dveří, nebo se bez komentáře odvrátili. Jenže s tím je třeba počítat. Chemoterapie je vyčerpávající, pacienti se necítí dobře, nemají náladu. Do člověka ale nevidíme, takže zkusit se to musí vždycky. Někdo je sdílný a chce se svěřovat, zatímco jiný neřekne ani slovo. Kolikrát se stalo, že jsme si začali povídat s jiným pacientem a ten, který se bavit nechtěl, se přidal, a nakonec byl rád, že jsme přišli.

Dobrovolníci se přece jen setkávají s lidmi, kteří jsou ve vážném zdravotním stavu. Co mohou dělat, aby je to nezahltilo?

Člověk o tom nesmí příliš přemýšlet a rozebírat to. Jako dobrovolník jsem s pacienty proto, abych jim zpestřila den, na chvíli je odvedla od negativních myšlenek, a měla bych odcházet s pocitem, že ten den jsem někomu mohla být trochu prospěšná nebo že jsem někoho svojí návštěvou potěšila. U pacientů to beru stejně jako kdysi u sebe: jsem tady, projdu léčbou a budu v pořádku. Je třeba věřit lékařům a hlavně sama sobě. Navíc máme pravidelné supervize, kde můžeme rozebrat všechno, co nás trápí. Není dobré si nechávat nepříjemné pocity v sobě a myslet si, že to samo odejde. Druhý člověk, ať už dobrovolník nebo supervizor, nám může ukázat jiný úhel pohledu a poradit nám.

Vzpomínáte na nějaké zážitky nebo lidi, které jste na onkologii za ta léta potkala?

Vzpomínám třeba na pána, který byl nerad na pokoji a vždycky už nás vyhlížel na chodbě. Chtěl hrát jen Člověče, nezlob se. Měl vlastní pravidla, které nehodlal změnit, a my jsme ho museli poslouchat. Nebo na paní, Romku, která nerozuměla mně, já zase jí, ale přesto jsme se domluvily. Těšila se na mě, byla šikovná, a cokoli jsem přinesla, to se mnou dělala. Byla tam maminka malých dětí, která jim s láskou vyráběla malé dárečky. Někdy se do tvoření zapojili i rodinní příslušníci, kteří zrovna byli na návštěvě, a o to víc to bylo příjemné.

Co myslíte Lído, že může lidi motivovat, aby se stali dobrovolníkem u onkologicky nemocných?

U každého je to jinak. Studenti v tom mohou vidět příležitost, jak přijít do kontaktu s lidmi a získat zkušenosti pro svoji budoucí praxi, např. psychologa nebo sociálního pracovníka. Pro pracujícího člověka to může být odpočinek od běžné práce, chuť někomu dodat naději a elán. A důchodce, který má víc  času, tak jako já, se může cítit užitečný.

Dobrovolnický program je realizován od roku 2007, od roku 2009 je akreditovaný u Ministerstva vnitra a zpracovává vlastní metodiku a také poskytuje školení všem zájemcům, i z jiných organizací. Dobrovolníci docházejí na onkologická oddělení, lůžka a ambulance ve 4 krajích v 6ti nemocnicích. Každý rok se jich zapojí více než 100 a jsou vedeni koordinátory dobrovolníků, pojištěni a supervidováni. Mohou se také zapojovat do aktivit Amelie a v Centrech Amelie.

Amelie se již od roku 2006 věnuje psychosociální pomoci onkologicky nemocným a jejich blízkým. Vizí Amelie je, aby rakovina byla vnímána „jen“ jako součást života a své poslání vidí v tom, že pomáhá žít život s rakovinou. Více informací o aktiviách a neziskové organizaci Amelie, z.s. lze nalézt na oficiálních webových stránkách www.amelie-zs.cz.