Irský Dublin – hostitel nadšenců do dobrovolnictví
Že je v lednu v Dublinu sychravo a slunce nesvítí? Že Babylonskou věž nelze zbourat? A že jedinec nemůže měnit svět?
Předsudek, předsudek a do třetice předsudek!
A o tom se přesvědčili i účastníci z více než dvaceti evropských zemí v rámci „training course“. A v čem se trénovali? No přeci v dobrovolnictví!
Lednový Dublin. A kdo by čekal ledové počasí s větrem z Irish Sea, tak by se hluboce mýlil. Sluncem zalitá čtvrť Malahide, rušná ústřední třída s typicky ostrovními obchůdky a něco málo přes dvacet účastníků téměř ze všech koutů Evropské unie. Společně se sešli prozkoumat možnosti zapojování mladých lidí s různými typy znevýhodnění do duši naplňujícího dobrovolnictví.
O Evropském sboru solidarity https://europa.eu/youth/solidarity_en jsme zde již psali. Možnostech, jak prospět druhým a tím také, anebo především(?) i sobě. Vydat se za dobrovolnickou zkušeností. Objevit hloubku lidského sdílené a pomoci. Objevit také hloubky sám v sobě. Poznat jiné země, kultury a jazyk. Navázat přátelství a třeba i nalézt životního partnera. O tom všem je Evropský sbor solidarity.
A tak se ona více než dvacítka nadšenců, zástupců různých organizací, sešla v Dublinu na tři dny, aby se společně sdíleli a předávali náměty a inspirace k tomu, jak začít či jak ještě lépe podpořit mladé, budoucnost naší společné Evropy.
Třemi dny provázely dvě báječné zkušené facilitátorky. Seznamovací hry, diskuzní kluby, kreativní tvoření, návštěva místního klubu pro mládež, popovídání si s tamními dobrovolníky i pracovníky a také společně strávený volný čas při (nejen) irské hudbě. To vše se stihlo za pouhé tři dny.
Měla jsem tu čest se díky Národní agentuře – Domu zahraniční spolupráce – se tohoto semináře zúčastnit. A ačkoliv jsem již byla na mnoha podobných akcích, tato byla pro mě výjimečná. Zažila jsem hluboké společné spojení, spojení křehkou, avšak jako ocel silnou hodnotou dobrovolnictví. Silně jsem vnímala ono společné tažení za jeden provaz a onen společný jazyk. Žádná Babylonská věž! Tyto emoce podkreslovaly také mé procházky po pobřeží. Brzy ráno, ještě za tmy, a i přes den, s duněním vln. Vše zalité sluncem. Kráčela jsem a představovala si, jak se asi cítí oni dobrovolníci, kteří přijíždějí k nám. Z jejich domovů, od jejich rodin, přátel a všeho známého. Jak s obtížemi hledají svou cestu, třeba i jen jak si koupit lístek na vlak. Jak s obtížemi hledají svou cestu k druhým, ke členům organizace, která je hostí, ale i k sobě samým. Na prahu přicházející dospělosti s dětstvím za zády a nejasnou a nejistou budoucností před nimi. A v batůžku na zádech si nesou svá trápení, omezení, starosti a mnozí z nich skutečné bolesti.
Uvědomovala jsem si, již poněkolikáté, ale v kontrastu k neznámému nyní o to více, jak těžké a složité je onen krok udělat. A jak záleží na tom, aby byli přijati s otevřenou náručí. Jak my, kdo s nimi pak trávíme většinu času, bychom si měli uvědomovat jejich křehkost, ale i statečnost. A když padají k zemi, a oni padají, jak důležité je, abychom jim podali pomocnou ruku, ony ruce, které právem symbolizují dobrovolnictví.
Je to velká zodpovědnost. Oni se svěřují do našich rukou a mají svá očekávání. A naším úkolem je se pokusit je naplnit.
Všichni ti, kteří se vydávají do světa, mají můj hluboký obdiv. Nevím, jestli bych to dokázala. A pokud ano, jestli bych třeba neutekla, nevzdala to.
A tak zakončím přáním. Chovejme prosím respekt vůči těm, kteří se vydávají na cestu. Nesuďme, nehodnoťme. Tiše stůjme, ptejme se jich, naslouchejme. Oni nakonec mnohem více obohatí nás, než my je. Protože i jeden člověk může měnit svět!
Jejich odvaze „klobouk dolů“!
Autorka článku: Gabriela Medwell
