Jak nyní žijí bývalí EVS dobrovolníci?

Maria z Ruska a José ze Španělska - dva lidé z různých zemí, kteří započali své působení v České republice jako EVS dobrovolníci (projekt Evropská dobrovolná služba) ve Farní charitě v České Lípě. Tento dobrovolnický projekt se jim stal osudným. Už několik let spolu žijí v Praze, vzali se a nyní tu plánují založit rodinu. Jak vidí svůj život v České republice po absolvování dobrovolnického projektu? Jak důležitý krok to v jejich životě byl a co plánují do budoucna? O tom všem se dočtete v následujícím rozhovoru. Pokud vás zajímají i jejich pocity a postřehy, které prožívali během dobrovolnické služby pro Farní charitu, přečtěte si rozhovor s nimi zde. Uskutečnil se přesně před osmi lety (mimo jiné právě v době konání MS v hokeji). 

Pro začátek bych se vás ráda zeptala, co jste všechno stihli po ukončení EVS projektu? 

M: Popravdě nic extra. Jen pracovali a užívali si našeho života v České republice =) 

J:  Já hlavně budoval svou učitelskou kariéru. Ta vlastně začala, už když jsem byl dobrovolníkem ve Farní charitě Česká Lípa. Tenkrát jsem měl to štěstí pracovat jako dobrovolník na škole Klíč (učit děti angličtinu - pozn.red.), která mě pak po skončení projektu zaměstnala. Po přestěhování se do Prahy jsem nejdříve pár let pracoval ve státní škole a nyní jsem učitelem španělštiny v soukromé mezinárodní škole Park Lane.  

Řekli jste si někdy, že zkušenost jako EVS dobrovolník byla pro váš život zcela zásadní (samozřejmě kromě vašeho vztahu)? 

M: Ano, samozřejmě. Nebýt projektu nikdy bych se neocitla v České republice.  Jako dobrovolnice jsem pracovala s dětmi a díky tomu jsem si uvědomila, že bych v tom chtěla pokračovat i v budoucnu. A přesně to se stalo, také pracuju ve školství, jen ne jako pedagog, ale jako administrativní pracovnice. 

J: Samozřejmě, vždycky když se ohlédnu zpátky, děkuju za příležitost, kterou mi přijímající organizace dala. Bez této zkušenosti bych asi nikdy nepřemýšlel o dráze učitele španělštiny. Žít v zahraničí a sdílet svou kulturu se studenty mi pomohlo si uvědomit, jak skvělá to může být profesní dráha. Nikdy jsem nelitoval svého výběru. 

A nyní? Děláte nějakou dobrovolnickou činnost? 

M: Samozřejmě ne tolik, jako předtím, ale i tak se snažíme. Naposledy jsem byla dobrovolnicí v Iniciativě Hlavák. Pomáhala jsem ukrajinským uprchlíkům, kteří přijížděli do Prahy. Předávali jsme jim zásadní informace, pomáhali jim najít bydlení nebo kontaktovat jejich příbuzné.   

J: Ano, čas od času se snažím pomáhat. Hned po ukončení EVS projektu jsem se stal mentorem pro další skupiny dobrovolníků, což byla také velmi zajímavá zkušenost. Před pár lety jsme si také adoptovali psa z útulku (nejlepší rozhodnutí vůbec :-)) a s útulkem jsme stále v kontaktu a snažíme se mu pomáhat, kdykoliv to jde. 

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Kde se vidíte za 10 let? 

M: Uf, to je těžká otázka. Nad tím,co bude za tak dlouho, nepřemýšlíme. Dalším velkým projektem, který plánujeme, je rodina. Snad nám to nebude moc dlouho trvat a brzy budeme rodiče. 

J: Doufám, že za deset let budeme mít stejný život jako nyní, možná budeme více času věnovat rodině. 

Mockrát děkuju za rozhovor a hodně štěstí v budoucím životě!