Je to úplně normální člověk, mám ji ráda a na nic si nehraje.

Kačko, kdy jsi začala se svým dobrovolničením?

S dlouhodobou dobrovolnickou aktivitou jsem začala v roce 2013, pokud dobře počítám.

Co tě k tomu přimělo?

Paradoxně úplně sobecké důvody. Vrátila jsem se po škole zpět do rodného města a hledala jsem práci, což nešlo úplně podle mých představ. Přišla jsem si neužitečná. Během studií jsem si trochu přivydělávala jako asistentka jednoho skvělého a inspirujícího vozíčkáře Tomáše. Spočívalo to v tom, že jsme ho vozila všude tam, kam potřeboval. Na elektrickém vozíku se špatně dostával do metra a podobně, tak používal mechanický vozík a tím pádem potřeboval někoho, kdo mu bude dělat motor. Tahle brigáda se mi moc líbila, dostala jsem se do úplně jiného okruhu lidí, zažívala jsem věci, které bych normálně nezažila, tak jsem si říkala, že bych v tom mohla nějakým způsobem pokračovat. Hledala jsem v České Lípě organizaci, která by mi pomohla se propojit s někým, kdo by chtěl občas něco podniknout a neměl s kým nebo kdo by sháněl pomoc, kterou bych mohla poskytnout. Zašla jsem do ADRY, tam si mě vyslechli a našli mi Marušku, se kterou jsem měla chodit na procházky a trávit s ní pár hodin volného času.

A jaké byly tvé první kroky ve světě dobrovolníků?

Za mlada mi dobrovolnictví přišlo jako skvělá náplň času. Většinou jsem vypomáhala jen svým aktivnějším kamarádům organizátorům. Úklid, přípravy akcí a podobně. Oceňovala jsem, že můžu trávit čas s kamarády a zároveň být součástí něčeho nezvyklého.

Jednou jsme se přihlásila také na letní dobrovolnický tábor ve Francii. S dalšími mladými lidmi jsme pomáhali restaurovat keltskou zeď. Tuhle zkušenost bych doporučila všem mladým lidem. Umožní cestovat, poznat se s jinými mladými lidmi z celého světa, zažít spolu spoustu skvělých zážitků a získat nové zkušenosti.

Dlouhodoběji jsem se dobrovolnictví začala věnovat až právě v roce 2013, když jsem se stala dobrovolníkem ADRY. Mimochodem, začátky s Maruškou nebyly vůbec jednoduché. Maruška byla ke mně, a k dobrovolníkům obecně, velmi skeptická. První návštěvy u ní mi nebyly příjemné. Cítila jsem, že mi nevěří a že se instinktivně chrání, aby jí nikdo neublížil. Pro mě jako čerstvou dobrovolnici s potřebou okamžitě pomáhat, to bylo zklamání. Časem ale Maruška pochopila, že to myslím s dlouhodobým působením vážně. Dobrovolnictví v sociálních zařízeních je někdy docela ožehavé. Člověk by si už měl být jistý, že se něčemu takovému chce věnovat, a to dlouhodobě. Pokud se mezi klientem a dobrovolníkem naváže citová vazba a dobrovolník se rozhodne skončit, může to způsobit více škody než užitku.

Co ti dobrovolnictví dává?

Návštěvy u Marušky už beru jako naprostou součást svého všedního života, vlastně už je ani nevnímám jako dobrovolnickou aktivitu.  S Maruškou jsme si za ta léta na sebe velmi zvykly. Ráda si s ní povídám.

Mám díky tomu možnost vykouknout ze své sociální bubliny a vidět, jak na různé události, situace, problémy naší doby nahlíží někdo, kdo vyrostl a žije v úplně jiném prostředí, v úplně jiných podmínkách než já. Jak věci, které já vůbec neřeším, můžou být pro jiného velkým problémem a naopak.

Také mám samozřejmě dobrý pocit z pomoci jako takové. Občas stačí málo, ale pro druhého člověka to znamená strašně moc. A já si uvědomuju, že Maruška se na nás společný čas těší, vnímám její vděk a hřeje mě to. Jsem ráda, když jí můžu pomoct vytrhnout z poměrně stereotypního a nelehkého života. I ona je pro mě vytržením z mého běžného stereotypu.

Abych to uzavřela…obecně si myslím, že dobrovolnictví přispívá k větší empatii a pomáhá mýtit předsudky.

Je něco, co ti dobrovolnictví vzalo nebo bere?

Jediné, co mě napadá, je čas. Když jsem byla bezdětná, vídaly jsme se s Maruškou poměrně často. Podnikaly jsme spolu i více akcí, párkrát jsme byly na výletě, v divadle, na koncertě… S malými dětmi a teď už i prací se hledá čas velmi obtížně. Někdy jdou návštěvy Marušky propojit i s rodinou, ale obecně spolu podnikáme mnohem méně akcí, z čehož mám trochu výčitky. Maruška je naštěstí velmi skromná a vděčná za všechno.

Zeptali jsme se i Marušky. Ač byly její odpovědi velmi stručné, o to výstižněji znějí.

A Maruško, co tobě přináší vztah s Kačkou?

Hodně věcí. Je to úplně normální člověk, mám ji ráda, je přirozená a na nic si nehraje.

Jak často se vídáte?

Jednou za čtrnáct dní, jednou za měsíc…?

Za co bys jí ráda poděkovala?

Za všechno.

Co bys ráda vzkázala čtenářům?

Je důležité mít štěstí a narazit na dobrého člověka.

Kačka, maminka dvou menších dětí, žijící v menším téměř příhraničním městě České Lípě, se věnuje dobrovolnictví již od svých studijních let, tedy více než 15 let. Když jsem ji požádala o rozhovor, ani jí nepřišlo, že by stálo za to, aby se veřejnost o její člověku-libé činnosti dozvěděla. Závoj skromnosti skrývá jejím očím nedozírné hodnoty. Hodnoty lidství, pomoci, lásky k člověku.

A tak přejeme Kačce a všem jí podobným, mnoho sil a naplnění v jejich nejen dobrovolnické cestě.

A na závěr otázka ke mně samotné.

Co já si přeji? Co já bych ráda vzkázala čtenářům?

Podívejte se po svém okolí, jistě uvidíte mnoho, byť velmi nenápadných možností k prospění druhým. A zkuste nějakou takovou možnost vzít jako výzvu! Výzvu vyzkoušet dobrovolnictví!

Autorka článku: Gabriela Medwell