Open House Praha 2021

Nahlédnout do skrytých či utajených míst v Praze je možné jen díky spolupráci se stovkami dobrovolníků, kteří s organizací akce pomáhají. Nábor dobrovolníků probíhá do poslední chvíle na stránkách www.openhousepraha.cz.

1. Kláro, můžeš nám povědět, jaká byla tvá cesta k pozici koordinátorky dobrovolníků? Protože to není taková ta typická práce, o které třeba sníme jako děti.

• Tak já budu hned v úvodu, s dovolením, nesouhlasit. Troufám si totiž tvrdit, že většina dětí ví, v čem je dobrá. Teprve s dospíváním někdy toto vědomí ztrácíme, protože nám všichni ostatní říkají, v čem máme a nemáme být dobří. Určitě jsem nevěděla, že se té pozici říká „koordinátorka dobrovolníků“, ale už jako malá jsem na vesnici „řídila“ většinu her pro místní partu dětí. Připravovala jsem jim po večerech lístky s honbou za pokladem, rozdělovala týmy, a když se stavěly bunkry, tak jsem věděla, kdo co má dělat. A hlavně do každé činnosti všechny nadchla. A když ne, rychle jsem vymyslela cesty, jak v nich vzbudit zápal do něčeho jiného nebo jak je motivovat. Když jsem byla starší, napadlo mě, že jsem byla  tehdy možná děsně panovačná a autoritativní holčička, ale přátelé naopak rádi vzpomínají, že ty největší zážitky ze společného dětství mají spojené právě s mojí organizací našeho společného času. Nebo jsou na mě jen hodní, to je taky možné. :-) Zcela přirozeně jsem pak v životě procházela rolemi, které mají v popisu práce koordinaci lidí, od vedení skupinových prací ve škole až po pedagogickou činnost. Když mi bylo patnáct, tak jsme společně s kamarády založili divadelně-hudební festival Habrovka (který se mimochodem v Prazekoná dodnes), a kde jsem si mezi přáteli mohla roli koordinátorky dobrovolníků zkoušet mnoho let. Když za mnou přišla Andrea Šenkyříková s tím, že zakládá Open House Praha, a že hledá někoho, kdo by se chopil koordinace dobrovolníků, byla to výzva, jak vystoupit z bezpečných vod do prostředí architektury. Bylo třeba vytvořit nový tým nadšenců a pracovat se zcela neznámými lidmi. Dnes už je pár let pozice koordinátora dobrovolníků dokonce oficiální kvalifikací, lze udělat zkoušky a dostanete na to certifikát, ale tak jako u každé profese: mít papír je sice fajn, ale pokud to nemáte v krvi od dětství, těžko budete šťastní.

2. Ty jsi koordinátorkou dobrovolníků pro Open House Praha již sedm let. Jak se tvoje práce během těch sedmi let vyvíjela a proměnila?

•  Vyvíjí a proměňuje se neustále: rychle, značně, markantně, vlastně to nestíhám! Dobrovolnictví je pro Českou republiku obecně trochu novinkou a děje se v něm spoustu věcí – vznikají podpůrné portály, upravují se pravidla, mění se znění dotačních výzev, překlasifikovává se pozice koordinátora dobrovolníků a především se i na středních a vysokých školách začíná dobrovolnictví chápat jako podstatná součást vzdělání nové generace. Organizace pracující s dobrovolníky jsou zatím stále velmi finančně podhodnocené a i na Ministerstvu vnitra těch pár lidí, co se má starat o všechny neziskovky v republice, má tolik práce, že vůbec nechápu, kdy spí. Společně se smýšlením společnosti a otevíráním možností se mění i práce moje: samotná logistika organizace dobrovolníků zůstává stejná, ale navazujeme spolupráci s vysokými školami, dobrovolníkům se snažíme zajistit lepší podmínky, nabídnout školení, jednáme s různými partnery o podpoře dobrovolnických programů atd. Pandemická situace celý tento vývoj na rok pozastavila, což je škoda, protože obnovení vztahů s partnery vždy stojí práci navíc. Nicméně začíná se blýskat na lepší časy a naši dobrovolníci jsou skvělý tým, který je „vždy připraven“.

3. Festival Open House Praha aktivně každý rok zapojuje až 300 dobrovolníků. Jak může jeden člověk zkoordinovat takové množství lidí?

• Musí. A ne vždy se mu vše podaří. Základem je pochopitelně delegace práce, protože kromě toho, že několik set dobrovolníků reálně pomáhá s festivalem, tak dalších několik set dobrovolníků (bývalých i potenciálních) vyžaduje určitý druh komunikace během roku, mnoho z nich se přihlásí a nakonec se nemohou účastnit a veškerá tahle komunikace výsledně stejně končí u mě. Poslední dva roky, a to souvisí nejspíš ještě s tvou druhou otázkou, mám již pod sebou velice schopný, soběstačný, nápady hýřící a zodpovědný patnáctičlenný dobrovolnický tým (Open House Corps), který zprostředkovává komunikaci mezi jednotlivými dobrovolníky, majiteli a zaměstnanci otevřených budov a mnou. To oni chodí na veškerá školení, sestavují týmy dobrovolníků, zajišťují jim veškerou podporu a mně zase zpětnou vazbu. Za ty roky se naučili asi tu nejdůležitější věc: umět vyhodnotit jednotlivé situace, samostatně si s nimi poradit a naopak vědět, kde na samostatnost není místo a je třeba předat komunikaci mně. Jejich práce mě ohromně nabíjí a obohacuje ty stovky dobrovolníků, kteří jsou s tímto týmem v přímém kontaktu.

4. Znamená to, že si v rámci dobrovolničení pro OHP může člověk vyzkoušet různé formy zapojení a spolupráce?

• Je to tak, může si zkusit přímo vedení celého dobrovolnického týmu. Může se také rozhodnout třeba vést komentované prohlídky budov pro veřejnost. Takový dobrovolník od nás dostane podklady, do budovy jde na školení a ve dnech, kdy probíhá festival, poskytuje výklad. Je to většinou velký adrenalin, protože málokdy se jedná o profesionální průvodce, o to úžasnější je, když si laici připraví ze své vlastní vůle mnohem odbornější výklad, než po nich vůbec vyžadujeme. Kdo se necítí na provádění, může spolupracovat v roli koordinátora provozu. Takový dobrovolník většinou před budovou organizuje frontu, zodpovídá dotazy a informuje návštěvníky, prodává jim festivalového průvodce, a průvodcům připravuje skupinky lidí. Existují i další role. Máme například průvodce, kteří vedou speciální prohlídky budov pro děti s našimi Listy pro malé architekty. Dobrovolníci se rovněž podílejí na vedení prohlídek pro lidi se zrakovým nebo sluchovým postižením. V našem týmu spolupracujeme s lidmi, kteří připravují texty a sbírají materiály k budovám, dále dobrovolníky fotografy a aj. Realizovat se tak může téměř každý: introvert i extrovert. 

5. Pro některé je dobrovolnictví o pomoci druhým a přispěním k rozvoji komunity. Jiní v něm nacházejí příložitost spíše pro seberozvoj, získání nových zkušení. Kterou skupinu lidí dobrovolničení pro OHP uspokojí spíše?

• Za ty roky jsem zjistila, že motivace k dobrovolničení může být velmi různá. Výhodou práce pro Open House Praha je, že má široký záběr a naplňuje tak mnoho z nich. Určitě máme mezi dobrovolníky mnoho lidí, které jednoduše zajímá architektura a chtějí ji přiblížit veřejnosti: jedná se o architekty, historiky či kunsthistoriky, profesionální průvodce, stavební inženýry a studenty zmíněných oborů. Ale také máme mezi dobrovolníky mnoho lidí, kteří mají zcela odlišnou profesi a víc oceňují ten sociální aspekt a získání nových zkušeností.

6. Čím se liší dobrovolničení pro OHP od jiných dobrovolnických příležitostí?

• Vzhledem k tomu, že mohu porovnat i osobně (a shoduje se to se zpětnou vazbou našich dobrovolníků), tak rozdíl vnímám ve svěřené zodpovědnosti. Já ani můj tým Open House Corps, nejsme schopni fyzicky uhlídat každou komentovanou prohlídku a stovky dobrovolníků, kteří v jeden čas pracují po celé Praze a věnují se desítkám tisícům návštěvníků. Naši dobrovolníci dostanou manuál, mají za sebou školení, ale nakonec jsou to oni sami, kdo vstupují do neznámých vod a musí se spolehnout na vlastní dovednosti, rozum, komunikaci a schopnost řešit nečekané situace. Dobrovolničení pro Open House Praha je neuvěřitelně nabíjející zkušenost, kterou když absolvujete, tak odcházíte s pocitem, že jste na sebe opravdu hrdí. Nikdo za vás totiž neudělá to, co musíte udělat vy sami. Je to euforie a pocit vítězství – a ty nezažíváte při každém dobrovolničení. A zároveň ano: jsou lidé, kteří naopak zjistí, že potřebují klidnější formu spolupráce, a taková možnost je tu také.

7. Co po dobrovolničení pro OHP na člověka působí nejdéle? Jaký má tato zkušenost na člověka dopad?

• Ten pocit překonání sama sebe. Převážná většina dobrovolníků jde večer před festivalem spát s tím, že má trému a neví, co je další den čeká. A další den je to totální tsunami, často si za celý den nestihnou odskočit, mluví někdy i osm hodin v kuse, odbaví desetitisíce návštěvníků. Po festivalu se najednou zastaví a zjistí, že podali během uplynulých dvou dnů neuvěřitelný výkon, že sami o sobě vůbec netušili, čeho jsou schopni. Tahle euforie spojená s nadšenou zpětnou vazbou od návštěvníků, je něco, co v člověku zůstává, posiluje jeho sebevědomí, dodává mu odvahu i do dalších činností v životě a umožňuje mu posouvat se dopředu.

8. Je pro vás u zájemce důležitější ochota a loajalita nebo předchozí zkušenosti a profesionalita?

• Nejdůležitější je nadšení. Jako vždycky a všude: člověk musí chtít. Nikdy nebylo mojí prací lidi přemlouvat k dobrovolničení, vždycky bylo mojí prací lidi nadchnout pro dobrovolničení. Někdy se mi to povede, někdy ne, všichni jsme různí a máme různé priority. Velmi si vážím spolupráce s profesionály, kteří posilují odbornost celého dobrovolnického týmu a pomáhají tak ostatním. Zároveň ale vím i ze svého profesního života, že vysokoškolské tituly z vás toho odborníka neudělají. Na prvním místě je vždy chuť, zájem a ochota učit se novým věcem. Máme mnoho dobrovolníků, kteří přichází bez jakékoliv zkušenosti s prováděním, bez zkušenosti s architekturou, a nakonec se z nich stávají ti nejúspěšnější průvodci. Lidi podle profesních znalostí neškatulkuji. Více řeším jejich schopnost komunikace, otevřenost směrem k návštěvníkům, pozitivní naladění, nadšení, bez toho to totiž opravdu nejde.

9. Jak člověk pozná, že odvedl dobrou práci?

• Pozná to už během pracovního dne, návštěvníci festivalu poskytují velmi rychle zpětnou vazbu. Já moc nevěřím na pochvaly a kárání, člověk ze sebe musí mít prostě dobrý pocit. Chci celý život věřit na to, že člověk je bytost samostatně myslící a tudíž umí vyhodnotit, zda se mu práce podařila či nikoliv. Jinak zpětnou vazbu samozřejmě mají dobrovolníci hlavně od svých vedoucích týmů. Každoročně máme pár týdnů po festivalu afterparty pro dobrovolníky, kde také celkové úspěchy a neúspěchy společné práce shrnuji. U jednotlivců, kde došlo k individuálním selháním, řeším situace soukromými pohovory a třeba novém nastavení spolupráce. Každému se totiž může stát, že své síly přecení nebo se naopak podceňuje.

10. Jsou dobrovolníci odměněni ještě jinak?

• Díky dlouholeté spolupráci s Bageterií Boulevard nabízíme dobrovolníkům poukazy do sítě těchto Bageterií, dobrovolníci dostávají zdarma festivalového průvodce, který je každoročně neuvěřitelně vymazlený. A samozřejmě dobrovolnické tričko s grafikou postavené na kresbách špičkového českého ilustrátora Jana Šrámka. Tato trika jsou neprodejná a nemáte možnost je jinak sehnat, jedná se o unikáty. Přesto vím, že dobrovolník nikdy nejde dobrovolničit pro tričko a poukaz do Bageterie. To, co získá, je hlavně zkušenost a možnost být u něčeho, co je velké, obohacující, nabíjející. A to je vždy největší odměnou.

11. Open House Praha je součástí světové sítě Open House Worldwide, je nějaká možnost se propojit s dobrovolníky ze zahraničí?

• Určitě. Každoročně i u nás dobrovolničí lidé, kteří jsou stabilní součástí Open House v jiné světové metropoli. Takže nám pomáhali například lidé z Melbourne, New Yorku, Sydney, Jeruzaléma, Lisabonu… A je to i naopak.  Když se naši dobrovolníci ocitnou v zahraničí zrovna v době, kdy se koná místní Open House, často se rozhodnou zapojit. V loňském roce také proběhl první ročník festivalu Open House Worldwide, který byl streamovaný 48 hodin z více než 40 zemí, kde se Open House festivaly pořádají. Během něho se naši dobrovolníci podíleli na rozhovorech s dobrovolníky z celého světa. Sdílení zkušeností napříč kontinenty je dalším benefitem Open House. Souvisí s tím i reference, které někteří naši dobrovolníci využívají např. pro přijímací řízení na zahraniční školy

12. Kolik dobrovolníků již vaší organizací prošlo?

•  Open House Worldwide je síť, která celosvětově sdružuje dnes už okolo dvaceti tisíc dobrovolníků. Jen tady v Praze prošlo festivalem přes 1 200 dobrovolníků, z nichž přibližně polovina dobrovolničí opakovaně. Nemálo z nich je s námi už několik let. Open House je největší festival architektury a urbanismu na světě.

13. To zní neuvěřitelně. Pokud chci být součástí tohoto, řekněme až kolosu, jak to provedu?

• Nejjednodušší způsob je přihlásit se vyplněním registračního formuláře přímo na našich webových stránkách. A doporučuji pak chvíli trpělivosti. Může trvat i několik týdnů, než vás budeme kontaktovat s informovat o přiřazení do týmu. Záleží totiž vždy na okolnostech, které souvisí s preferencemi různých dobrovolníků i majitelů budov. Takže se na vás těšíme, Adélo! :-)

Kláro, vy jedete bomby!

Děkuju za tento rozhovor, který mě upřímně zaujal. Jdu se podívat na váš web a potkáme se na festivalu.

:))

Autor: Adéla Jarošová