Slepý nebo nevidomý? Především jsem člověk.

V neděli 15. října je již od roku 1964 Mezinárodní den bílé hole. Hlavní myšlenkou je připomenout veřejnosti, že mezi námi žijí i nevidomí a jinak zrakově postižení lidé, kteří k pohybu v prostoru využívají bílou hůl. Jak to vlastně je po tolika desetiletích? A jak je to s pojmy slepí - nevidomí? 

Na otázku, kterou řeší spousta lidí, mě upozornil předseda oblastní odbočky Kladno SONS Antonín Bozděch: Hlavní je potřeba v komunikaci být přirozený, nevyhýbat se slovům jako "kouknout se", "podívat se", "vidět", protože to pak někdy zní až srandovně. Na mnoho dalších otázek, týkajících se především oslovení, odpovídá skvěle pan Miroslav Michálek (inspiroval mě i k nadpisu článku) na webu OKAMŽIKu a já s dovolením jeho odpovědi používám nejen v realitě, ale také v tomto článku:

V současnosti se v prostředí poskytovatelů sociálních služeb běžně používá termín „osoby se zrakovým postižením“ navazující na termín „osoby se zdravotním postižením“, což je pojem postupně se ujímající koncem 80. a zejména počátkem 90. let minulého století tak, jak se pozvolna opouštělo používání společného označení „invalidé“ nebo-li „invalidní osoby“. Používání víceslovného označení „osoby se zrakovým postižením“ se plně a nevratně zabydlelo v prostředí poskytovatelů sociálních služeb v návaznosti na vydání a zavedení do praxe zákona o sociálních službách z r. 2006 a na další související administrativní oblasti (terminologie grantových řízení apod.).

Výraz „slepý“ začal být nahrazován výrazem „nevidomý“ přibližně v polovině 20. století. Dle některých názorů se tento jazykový posun pojil se snahou socialistického režimu a jeho představitelů ve školství a zdravotnictví o určité zastínění nebo zpozitivnění negativní skutečnosti, že si moderní socialistická věda a medicína neví rady se ztrátou zraku. Tento podprahový trend nelze prokázat nějakými hmatatelnými fakty, ale to neznamená, že ho lze snadno vyloučit. Vždyť někteří pamětníci uvádějí, jak obtížně se zejména v 50. letech vypořádávali politici se skutečností, že i v „pokrokové a ke všeobecnému blahobytu směřující a veskrze pozitivní společnosti“ existují lidé, kteří nemohou chodit nebo nevidí, neslyší a mají dokonce různé tělesné deformace.

Určitý negativní nebo alespoň rozpačitý postoj ke zdravotnímu postižení je patrný i z jeho neobratného pojmenovávání. Ještě v 70. letech se pedagogický obor věnující se naší cílové skupině oficiálně nazýval „defektologie“, což některé zdravotně postižené jednotlivce uráželo. Podobně problematický byl také např. název podniku „Drutěva“ s podtitulem „družstvo tělesně vadných“. Kdo by chtěl být „defektní“ nebo „vadný“? Ale uvedené jazykové necitlivosti nejsou jen minulostí. Ještě v prvním desetiletí 21. století se např. v televizním pořadu objevil pojem „lidské zrůdy“ označující lidi s kombinovaným tělesným a mentálním postižením, což je zřejmě mnohem významnější etický problém než používání slov „slepí lidé“ či „slepci“.

Reakce na výše uvedenou rozpačitost a možná i nedostatek citlivosti a tolerance v minulých dobách způsobily opačnou porevoluční snahu v maximální míře zdůraznit, že jsme všichni především lidmi a pak teprve máme nějaká specifika. Proto se namísto spojení slov „zdravotně postižené osoby“ někdy prosazovalo „osoby se zdravotním postižením“, přičemž důležité bylo pořadí slov. Příkladem může být dodnes užívaný název sdružení rodičů „Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých“, který na úkor přirozenosti řeči zdůrazňuje předsunutím slovo „děti“ před charakteristiku zrakového postižení. Určité ujasňování pojmů a jazykový vývoj dokládá např. skutečnost, že ještě v 90. letech 20. století se v prostředí osob se zrakovým postižením někdy vedly vážné diskuze, zda lidé nevidomí jsou také lidmi se zrakovým postižením, když ve skutečnosti (dle názoru některých jednotlivců) žádný zrak už nemají a v tomto smyslu tedy nemohou zrak mít postižený.

V hovorové mluvě se také vyskytuje poněkud kuriózně znějící termín „zbytkaři“, což je zkrácená verze pro „osoby se zbytky zraku“, což je označení sice ustupující, ale srozumitelné a používané například v v zákulisí profesionálních pracovišť. Slovo „zbytkař“ v hovorové nikoliv spisovné a pracovně oficiální mluvě někdy používají sami lidé se zrakovým postižením mezi sebou, nikoliv však při označování pro vidící společnost a odborníky. Ještě hovorověji asi zní výraz „zrakáči“, používaný zcela neformálně uvnitř prostředí zrakově postižených, ten má téměř slangové zabarvení. Oba výrazy mohou skutečně vyvolávat negativní emoce u některých osob se zrakovým postižením, pokud jsou používány veřejně nebo ze strany vidících jednotlivců. Nelze je např. oficiálně použít při sociální práci nebo na konferenci.

Ale zpět k pojmům „nevidomý“ a „slepý“. Každopádně se ukazuje, že mnozí nevidomí na slovo „slepý“ a ještě více na slovo „slepec“ reagují s nepříjemnými pocity, zatímco výraz „nevidomý“ je pro ně přijatelnější, měkčí, diskrétnější či ohleduplnější. Na druhé straně se někteří nevidomí lidé slovu „slepý“ nevyhýbají a používají ho s odůvodněním, že nepotřebují nic skrývat, zaobalovat nebo změkčovat. Také celostátní „Knihovna a tiskárna pro nevidomé“ změnila svůj název ze „Slepecká tiskárna a knihovna“ až v r. 1990. V 90. letech existovala organizace „Fond slepých“ založená nevidomým člověkem. Podobně až na přelomu tisíciletí se změnilo „slepecké muzeum“ v Brně na Oddělení pro nevidomé tamního Technického muzea. V době psaní tohoto textu bylo možno na stránkách České pošty najít formulaci, která dokonce v jedné větě používá oba pojmy – slepec i nevidomý: „Služba je určena k přepravě písemností pořízených hmatným písmem nebo zvukových záznamů pro osobní potřebu slepce za podmínek, že odesílatelem nebo adresátem je nevidomý nebo zařízení pro nevidomé.“

Zajímavé také je, že si malé děti snadněji a rychleji zařazují do svého slovníku slovo „slepý“ než slovo „nevidomý“, které začínají používat někdy i o pár let později a které je méně „přirozené“, snad pro své úvodní „ne“ a další málo pochopitelný výraz „vidomý“ obsažený ve slově „nevidomý“. Dodnes někteří nevidomí mezi sebou používají výraz „slepci“, hodně záleží na situaci, kontextu a osobnosti řečníka. V některých případech užití slova „slepci“ z úst zkušeného řečníka, který ví, kdy ho použít, a je vybaven dobrými řečnickými schopnostmi, může zaznít velmi funkčně a účinně, v jiných případech může vzbuzovat nelibost nevidomých, ale i vidících posluchačů, např. rodinných příslušníků zrakově postižených osob. Ani nechci domýšlet, jak zní slovo „slepec“ nebo „slepý“ pro někoho, kdo právě ztratil zrak nebo pro jeho příbuzné. „Nevidomý“ snad zní přece jen měkčeji, ohleduplněji.

Slovo „slepota“ ale zůstává dosud a bez problémů zcela regulérním a nenahraditelným výrazem ve zdravotnictví, úplná ztráta zraku není nazývána „nevidomost“ ale „slepota“. Starší verze slovníku spisovného jazyka např. slovo nevidomost nezná. Stále lze v prostředí nevidomých slyšet „slepecká hůl“ namísto „hůl pro nevidomé“ nebo dokonce ještě diskrétnějšího „bílá hůl“, celkem běžně se v hovorové češtině používá „slepecké písmo“, ale určitě nikdo nepoužije výraz „nevidomecké písmo“. Proces ztráty zraku se běžně označuje „oslepnutí“ a nikoliv „znevidomění“, jak by se mohlo čistě logicky zdát správné.

Dalším specifikem užívání pojmů „nevidomý“ a „slepý“ je jejich užívání při překladech starší literatury, např. se nevžilo používání spojení „nevidomý prorok“ ve starém zákonu nebo jiných starých spisech, ale běžně se používá „slepý prorok“, jakoby se výraz „nevidomý“ nehodil do „staré doby“, což může být způsobeno tím, že ho starší čeština neznala či téměř nepoužívala. Obdobně se nevžilo využití slova „nevidomý“ u označení nevidících zvířat, prostě krtek je slepý a nikoliv nevidomý. Už vůbec nedošlo k posunu v užívání slova nevidomý v přenesených významech, kde se používá slovo „slepý“, např. „slepá ulička“, nebo „být slepý k nějakým skutečnostem“ (nikoliv „nevidomá ulička“, nikoliv „být nevidomý k nějakým skutečnostem“). Slovo „nevidomý“ by zde působilo dokonce komicky a oslabovalo by význam takovýchto slovních spojení.

Určitá nejistota v používání slov „nevidomý“ a „slepý“ možná vede někdy k obdobné nejistotě s používáním výrazů „vidomý“, „vidící“ a „vidoucí“. Slovo „vidoucí“ bývalo dříve používáno pouze pro označení člověka se zvláštními schopnostmi či posláním ve smyslu náboženském či esoterickém (vizionář, prorok) a jeho použití pro vidící osoby může být matoucí. Slovo „vidomý“ je opět zřejmě výraz plynoucí z nepříliš obratné práce se slovem „nevidomý“, avšak zatímco výraz „nevidomý“ se užívá již desítky let, výraz „vidomý“ se objevuje zřídka a spíše v posledním desetiletí. Opět tento výraz starší slovníky obsahující pojmy českého jazyka neznají.

Nezkrácený článek OKAMŽIKu k přečtení ZDE. Děkuji za svolení i za další velmi zajímavý obsah! 

Rozhovor o dobrovolnictví se ředitelem SONS si můžete připomenout ZDE.